Článek
Začalo to nenápadným pohledem, který člověk zná
V obchodě s elektronikou není nic zvláštního na tom, když se chcete zeptat na parametry. Přistoupila jsem k pultu a než jsem stihla otevřít pusu, prodavač si mě sjel pohledem od bundy po boty. „Podíváme se spíš po něčem levnějším, že?“ utrousil a ani se mě nezeptal, co vlastně hledám. Jeho kolega se škodolibě pousmál. Bylo jasné, že už mě mají zařazenou, ženská, co přišla „koukat“, ne nakupovat. A hlavně ne notebook za několik desítek tisíc.
Trapná chvilka, která mě vytočila
„Potřebovala bych něco výkonnějšího,“ řekla jsem. Prodavač se usmál tak, že bylo jasné, co si myslí. „Výkonnější? To pak bude cenově úplně jinde… Myslím, že by vám stačil nějaký základní model. Kdyžtak vám ho přinesu.“ Přede mnou stála dvojice chlapců, kteří poslouchali každé slovo. Prodavač si skoro užíval, že mě může poučovat. „Ne, děkuju,“ řekla jsem klidně. „Podívám se ještě sama.“ Už jsem byla na odchodu, když se situace zlomila.
Náhoda, která změnila celé chování personálu
Do prodejny vešel manažer s deskami v ruce. Mžoural, rozhlížel se a pak mě poznal. „Jé, dobrý den! Vy už máte připravenou tu nabídku?“ Prodavač ztuhl. Manažer pokračoval: „Paní je firemní klient. Vybíráme techniku pro celý tým. Kluci, postarejte se o ni, prosím.“ Prodavači ještě před minutou znudění najednou stáli u mě, nabízeli, vysvětlovali, nosili model za modelem. Ten, co se smál jako první, se najednou omlouval tolikrát, až to bylo nepříjemné.
A jak to dopadlo?
Vybrala jsem si model, který jsem chtěla od začátku. Manažer vše sepsal stranou, zaplatila jsem kartou a šla. Když jsem odcházela, slyšela jsem za sebou tichý hlas jednoho z prodavačů: „To jsem fakt pokazil.“ Nepotřebovala jsem satisfakci. Jen jsem si uvědomila, jak málo někdy stačí, aby si lidi vyvodili názor. A jak rychle se ten názor může rozsypat, když zjistí, že se spletli.
