Článek
Cesta, která měla být krátká
Byl to spoj ze školy domů. Klára seděla u okna, já vedle ní, v ruce malý sešit s barevnými obrázky. „PA–PE–PI–PO–PU,“ četla nahlas a já ji jemně opravovala. Nešlo o hlasitost pro hlasitost – po operaci uší a s novým sluchadlem se učí hlásky říkat přesně a pevně. Daly jsme si krátký trénink, než vystoupíme.
Autobus byl plný lidí po práci. Slyšela jsem povzdechy, jak si dávají batohy z ramen, jak někdo přepíná písničku. A pak to přišlo.
„Tady nejsme ve školce!“
„Ztište to dítě!“ ozvalo se z uličky. Muž kolem sedmdesáti, šedý kabát, křížovka v ruce. Přidal na hlase, aby to slyšeli všichni: „Tady nejsme ve školce, normální lidi si chtějí v klidu sednout!“ Klára zmlkla, sklouzla očima na mě. Bylo v nich to známé: Mami, dělám něco špatně? Nadechla jsem se. „Pane, omlouvám se, ale dcera trénuje výslovnost po zákroku. Potřebuje mluvit nahlas, aby sama slyšela, jak klade jazyk.“
On mávl rukou: „No jo, dneska se všechno trénuje v MHD…“
„Jsem logopedka. A tady se to teď děje po cestě z práce“
Pro měna v přímém přenosujsem klidně. „V ordinaci to nestihneme všechno. A když to neodcvičíme dneska, zítra se jí to rozsype. Za dva týdny má kontrolu.“
Podala jsem mu na vteřinu sešit. Ne z trucu – aby viděl. Vzhlédl, přejel stránky s obrázky, slabikami, šipkami k postavení jazyka. V autobuse najednou utichly drobné šumy. Všichni poslouchali, i když dělali, že ne. Muž se zavrtěl. „To… to jsem nevěděl,“ řekl tišeji. Křížovka sjela do klína.
Proměna v přímém přenosu
„Můžu si přesednout, ať nikoho nerušíme,“ navrhla jsem. On už ale stál: „Ne, sedněte si tady, já si stoupnu. A… promiňte, děvče,“ oslovil Kláru. „Jen pokračuj.“
Klára se na mě podívala a znovu otevřela pusu: „PA–PE–PI…“ Teď už jistěji.
Dvě zastávky jsme jeli v tichu. Ne trapném, spíš soustředěném. Muž stál opřený o tyč a díval se z okna, jako by si rovnal myšlenky. Když autobus zabrzdil u polikliniky, naklonil se ke mně: „Měl jsem kdysi vnuka s r…“ Hledal slovo a jen mávl: „Taky jsme cvičili. Neuměl jsem to tehdy pochopit. Asi bych to byl potřeboval slyšet takhle.“
Malé gesto, které zůstane
Před naší zastávkou mi poklepal na rameno. „Mohl bych…?“ ukázal na sešit. „Jen jednu stránku otočit? Aby měla paní učitelka radost, že jste kus práce udělaly.“ Vzala jsem mu ruku a otočila list. Usmál se, jako by tím dokončil omluvu, kterou neuměl poskládat do věty. Když jsme vystoupily, Klára si mě přitáhla za ruku: „Mami, už to nebylo tak hrozné.“ Nebylo. A možná to příště nebude hrozné ani pro někoho jiného.
Co si z toho odnáším
V autobuse sedí lidé se svými příběhy. Často je slyšet jen to nejhlasitější – podráždění, ironie, netrpělivost. Ale stačí pár slov vysvětlení a tón se změní. Ne proto, že zázračně ztichneme děti, ale protože si připomeneme, že nevidíme celý obraz. A jestli se máme v MHD něco učit, tak ne jen slabiky. Ale taky to, že dřív než okřikneme, zeptat se je vždycky lepší.
