Článek
Po tolika letech manželství mě už snad nic nemůže překvapit. Dopředu přesně vím, co řekne, kdy to řekne a jak se při tom zatváří. Sleduju, jestli se někdy zatváří aspoň trochu jinak. Ne. Pořád ten samý výraz. Jako by se zasekl v roce 2008.
Citáty z Dobrého vojáka Švejka a jiné haškoviny jsem slyšela už milionkrát.
„Bez inteligence může člověk obstát v nějakém obyčejném zaměstnání a v životě, ale při kuchyni je to znát.“ cituje často a s oblibou můj muž.
Dokázala bych Švejka odříkat i pozpátku – což bych možná i udělala, kdybych si chtěla ublížit.
To, co jsem na začátku obdivovala a čemu jsem se smála, mi teď leze na nervy. Manželství je možná opravdu disciplína pro vytrvalé. „…dokud nás smrt nerozdělí.“
Svatba nebyla zrovna levná. Někteří nám dávali roky, jiní sotva tři měsíce. Už kvůli tomu to přece nemůžu vzdát. A tak se snažím dělat to, co umím nejlíp.
Třeba vezmu ovladač a zapnu televizi.
„Na co se chceš dívat, miláčku?“
Už předem vím, že si vybere nějaký dokument nebo válečný film. Hlavně když je v klidu. Chci mu dopřát pohodový večer. Pak se dá přežít cokoliv. Jenže tolik společných let rozboří každé předsevzetí.
„To musíš tak fuňet?“ zeptám se podrážděně.
„Mám se kvůli tobě udusit?“ otočí se na mě nechápavě a poklepe si na čelo.
„Ráda bych slyšela aspoň jedno slovo, co říkají!“ rozčileně rozhazuju rukama a snažím se odezírat z úst na obrazovce. A přitom si opakuju mantru šťastného manželství:
Tolerance. Kompromis. Porozumění. Tolerance! Kompromis! Tolerance! Kompromis! Vždyť jsem slíbila, že ho budu milovat, ctít a podporovat… dokud nás smrt nerozdělí. Jenom klid, nechci ho přece ještě zabít. Nebo?
Už ani nevím, kolikrát mě na to máma upozornila.
„Nože nesmí být na očích. Patří do šuplíku.“
A víte co? Ona pořád žije. Tak asi ví, o čem mluví.
„Mami, a co nůžky? Ty jsou bezpečné?“ reaguji pobaveně.
Nevím, co by bylo horší – zabít manžela, nebo slyšet od mámy: „Já ti to říkala!“
Možná má pravdu. Ale stejně bych ho nejčastěji zabila v noci, když chrápe. Jenže v ložnici žádné nože nejsou. Údajně chrápu taky. Tomu ale nevěřím. Vždyť jsem skoro božská. Mám jen jednu malou chybičku – nerada vařím.
On naopak vaří rád. Miluje to. Dává tomu lásku a péči, jak s oblibou říká. Když zrovna nevaří, tak o tom aspoň mluví. Hned po obědě plánuje večeři a ráno? Ráno vyskočí z postele dřív než budík, abych mu náhodou neobsadila kuchyň já.
Když mě v kuchyni výjimečně potká, tváří se, jako bych neoprávněně vstoupila na území cizí ambasády. Sleduje každý můj pohyb, dýchá mi za krk a kontroluje, jestli neporušuji svatý řád jeho kuchyňských rituálů.
„Ostré nože jsou základ vaření.“ Takhle začíná každé své kuchařské vystoupení, pokud má publikum. Nože musí být dokonale nabroušené a seřazené podle velikosti. Visí na stěně, aby byly hned při ruce – jako by snad měly hlavní roli v našem manželství.
Jednou si při broušení málem uřízl dva prsty. A než jsme ránu ošetřili, nezapomněl mi ukázat, jak čistý řez se mu povedl – prý díky tomu nemusíme jet na šití.
Někdy ho pozoruju, jak vaří. Je to dechberoucí podívaná. Mazlí se s masem, chválí kvalitu zeleniny, všechno obrací, přebírá a vše s vášní komentuje.
„Chlapče, ty riskuješ,“ říkám si, zatímco mi zní v hlavě mámino varování a já se přiblble usmívám.
„Nechápu, čemu se směješ, když já ještě musím uvařit brambory, udělat salát…“ kroutí nade mnou hlavou, že to zase nestihne přesně na čas.
Snažím se ho uklidnit. „Jediné, co musíš, je umřít.“ Kouknu na nože a začnu se smát ještě víc.
On se otočí a klidně odpoví: „To se nemusíš bát, to ti jednou vyjde.“
Je těžké něco předstírat nebo jen tak spřádat plány na vraždu, když se známe tak dobře, že stačí jediný pohled a už víme, co si ten druhý myslí.
Malý krůček k vraždě jsou i ty naše zbytečné hádky o prázdném obalu v lednici, o správném směru toaletního papíru, o tom, kdo co kdy měl udělat – a neudělal – před deseti lety.
Jenže většinu těchto debat zakončí větou: „Prosím tě, nech mě žít!“
A to mě fakt baví.
„To byla žádost o milost? Když budeš dál vařit, popravu můžu odložit. Třeba na zítřek?“
Ne. Samozřejmě, že ho mám ráda. On vaří prostě skvěle a je to na mě vidět.
A i když mě někdy vytáčí a občas bych ho nejradši přizabila, tak je to moje spřízněná duše. A ten jeho pohled, který mi vždy připomene kluka, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Ten je nenahraditelný!
Takže… jak možná přežít manželství?
Rozum a cit v rovnováze, neztratit nadhled, humor – a hlavně nechat nože tam, kde jsou.
Vždycky je lepší bodnout vtipem. Snáz se s ním totiž vymluvíte u soudu.
Mimochodem… kde máte nože vy?
