Článek
Rozhodli jsme se strávit romantický víkend v Kroměříži. Víkendové pobyty u nás nejsou běžné, takže jsme se hodně těšili.
Historie na nás dýchala už z fotek: nádherně zrekonstruovaný hotel z 15. století, přímo na náměstí, hned vedle světoznámého arcibiskupského zámku.
Při pohledu na fotky jsme si představovali, jak se budeme kochat památkami, relaxovat v restauracích na náměstí, dáme si dobré jídlo, pití a dopřejeme si aspoň jeden romantický večer – bez dětí.
Cestu jsme celkem zvládli. Proběhlo sice pár diskuzí o bezpečné jízdě po dálnici, ale nic, co by mělo přivolat tichou domácnost.
Dorazili jsme na místo a hned bylo po klidu. Špatně jsme rezervovali pokoje a děti by spaly bez dozoru. Pro nás dva byl rezervovaný prémiový pokoj s výhledem na náměstí a pro děti pokoj standardní v přilehlé budově. Koho by napadlo, že bude na druhé straně hotelu?
Samozřejmě, že to objednával manžel – ale pro klid v rodině jsem se už dávno naučila mluvit v množném čísle.
„Miláčku, to se NÁM moc nepovedlo.“
Snažila jsem se zůstat v klidu, ale chtělo se mi ječet. „Ty ses úplně zbláznil!“
Kdybych to objednávala já, samozřejmě bych zdůraznila, že druhý pokoj je pro děti a musí bydlet vedle nás.
Dokážu si představit, na co asi myslel. Tipuju vířivku, prosecco, večer plný vášně a co největší vzdálenost od dětí.
Zabalila jsem věci pro všechny do jednoho kufru a představa, jak běhám každou chvíli maraton přes několik dveří a milion schodů, mě dost rozhodila. Přesto jsem se snažila tvářit jako velká pohodářka, ale v hlavě jsem začala psát katastrofické scénáře.
„A co v noci? To jako budu v noci držet stráž u jejich dveří? Vždyť máme všeho schopné puberťáky!“
Jednou nohou jsem byla na romantickém víkendu a druhou už stála v nemocnici nebo v cele předběžného zadržení.
Pak nám recepční položila na pult místo klíčů čipové karty. Vysvětlila, že karta otevře nejen pokoj, ale i další vstupy a upozornila, že si hosté často dveře od pokoje zabouchnou a kartu nechají uvnitř. A to mě dorazilo.
„Ne, musíme mít pokoje vedle sebe!“ Dožadovala jsem se práva hysterické matky a změny pokoje.
Naštěstí měla recepční pochopení. Dala nám dva pokoje v podkroví bez výhledu.
„Nevadí. Hlavně, že jsme spolu.“ Trochu se mi ulevilo.
Zabouchnuté dveře mě ale pronásledovaly v myšlenkách skoro pokaždé, když jsem opouštěla pokoj pro děti. Personál odcházel na noc domů a budit je voláním o pomoc, to se mi nechtělo.
Kromě romantiky a výletů jsme doufali, že se konečně v klidu vyspíme. Bydlíme totiž v místě, kde nebývá klid ani v noci. Auta zde jezdí snad nonstop.
Paráda! Hotel na náměstí působil jako oáza klidu a taky by býval byl, kdyby …
Nebyli jsme jediní, kdo měl ten úžasný nápad udělat si hezký večer ve dvou a trochu popít. Jenže na rozdíl od jiných, víme, že se nemůžeme „zlít do bezvědomí“ a vyvádět kotrmelce jako za mlada. Máme s sebou přeci děti. Dokonalá antikoncepce a alkoholový dozor v jednom.
Od rána jsme chodili po památkách. V zámecké zahradě jsme nachodili kilometry. Nohy nás bolely pekelně. A protože jsme si slíbili romantický večer, museli jsme překonat únavu a po večeři vyrazili znovu na náměstí. Teď už ale bez dětí. Dali jsme si v klidu dvě skleničky Aperolu a tři piva. Atmosféra jako z filmu. Vydrželi jsme do půl jedné. Po celém dni to byl heroický výkon.
Usnula jsem prakticky ve vteřině. To ticho bylo úžasné. Spala jsem jak zabitá.
Zdálo se mi, že někdo pořád mlátí na dveře.
„Proč se mi musí zdát tak blbý sen. Chtěla jsem se v klidu vyspat. Sakra!“
Ne, nebyl to sen. Další rány mě už probraly. Pár vteřin jsem tupě zírala. Celodenní maraton se na mě podepsal a mozek odmítal fungovat.
„Něco se stalo dětem!“ Převládla ve mně opět hysterická matka a začala jsem jednat jako robot. Vyběhla jsem z pokoje. Na chodbě se svítilo. Rozhlédla jsem se. O patro níž stála před dveřmi nahá holka. Měla jen kalhotky.
„Co se děje?“ zeptala jsem se rozespale.
„Nemám tu blbou kartu. Jsme poprvé v takovém hotelu. Nevzala jsem si tu blbou kartu. Nevím co mám dělat. Přítel chrápe hrozně nahlas. Neslyší. Chce se mi hrozně čůrat. Ta blbá karta. Mám na sobě jenom kalhotky. Trochu jsme pili.“
Věty z ní chaoticky lítaly jak z kulometu a u toho se kroutila. Bylo vidět, že na záchod opravdu nutně potřebuje.
„Trochu jste pili? Vždyť tu běháš nahá a jsi na šrot.“ Pomyslela jsem si.
Spala jsem jenom hodinu a půl, takže jsem neměla šanci vymýšlet něco úžasně chytrého, co by jí pomohlo.
Vzala jsem první tričko, které jsem našla, hodila jí ho a nabídla náš záchod. Zatím jsem se snažila probrat a něco vymyslet.
Kalhotková párty s cizí holkou? Tak ta by mě opravdu nebavila. Do naší postele jsem jí taky pozvat nechtěla. I když, možná by to moje drahá polovička uvítala.
„Proboha, proč šla ven jenom v kalhotkách? Co to je za holku, že šla nahá ven? Šla snad kouřit? Pohádali se? Přítel jí z pokoje vyrazil a nechce jí pustit dovnitř?“ Otázek jsem najednou měla nespočet, ale touha po spánku převládala.
„Mohla byste zavolat na mobil mého přítele? To ho snad probudí.“ Zeptala se, když konečně vyšla z koupelny.
Byl to skvělý nápad! Až na to, že toho vypila evidentně dost a nedokázala si vzpomenout jaké má číslo. A já byla pro změnu tak zblblá, že jsem ťukala do mobilu nesmysly. Uši slyšely číslo správně, ale prsty si dělaly, co chtěly.
„Bezva, jsem adept na cestu do Alzheimer centra.“ Mozek mi v tu chvíli zamrzl.
Trvalo nám to dobrých 15 minut. Už jsem ani nedoufala.
„Sláva, zvládly jsme zadat telefonní číslo!“ Měla jsem chuť zatleskat.
Zvonění jsem slyšela až na chodbu. To by vzbudilo i hluchého. Nikdo to ale nezvedal a ani dveře se otvíraly.
Jsem sice obětavá, ale nechtěla jsem s ní sedět celou noc na chodbě.
Sklopila jsem tedy znovu oči k mobilu, abych našla poslední volané číslo. Modlila jsem se a v duchu opakovala. „Chci jít spát.“
Dveře cvakly. „No sláva!“ Někdo konečně otevřel.
Zvedla jsem hlavu od mobilu a ve dveřích stojí úplně nahý chlap. Oči mi zůstaly vyset na chuchvalci chlupů mezi nohama.
„Nečum mu mezi nohy!“ Okřikla jsem se. Pár vteřin mi trvalo, než mi to došlo, jak civím.
Bez poděkování oba zmizeli.
„To víš, že jo, neděkuj! To je v pohodě, že si mě vzbudila.“ Šla jsem podrážděná zpátky do pokoje a snažila se celou situaci neřešit, abych rychle usnula.
Jenže syndrom starostlivé matky byl silnější. Hned po tom, co jsem si lehla do postele, mě problesklo hlavou.
„To bouchání určitě vzbudilo děti a ty se teď krčí strachy v koutě.“
Musela jsem se tam jít podívat. Klasika, jediný kdo má problém, jsem zase jenom já. Děti spaly tak tvrdě, že by se vedle nich mohlo vrtat do zdi a nic by neslyšely.
Šla jsem si konečně opravdu lehnout a usnula jsem s pocitem, že jsem alespoň někomu pomohla.
„To snad není pravda!“ Slyším další bouchání na dveře. Tentokrát nebylo tak hlasité.
„Asi se mi to opravdu jen zdá, vždyť už spím a mozek jen zpracovává předešlé vzpomínky.“ Uklidňovala jsem se.
„Ne, to se mi nezdá. To je snad vtip!“ Vstanu znovu z postele a jdu se podívat na chodbu. Jenže tam nikdo není.
Bouchání se ozývá od venkovních dveří. Ani nepřemýšlím, jestli mám strach a sejdu schody dolů, abych se podívala, kdo to zase může být.
„To jako fakt? Co tady zase, proboha, děláte?“ ptám se už naštvaně.
Nemůžu uvěřit svým očím. Zase ona?
„Držte mě někdo!“ Měla jsem chuť jí ublížit.
„To jí budu chodit otvírat celou noc? Co jsem komu udělala?“ prolítlo mi hlavou.
Viděla, že už mi hrají nervy a snažila se mi vysvětlit situaci:
„Já jsem slyšela, že mi zvoní někde mobil. Šla jsem se podívat, jestli jsem ho nepoložila venku na stůl a zabouchla si venkovní dveře. Můj přítel spí a neslyší mě. Vždyť jsem vám říkala.“
Tak ráda bych na ní ječela. „Co ty bereš za dryáky, holka? Já to přeci vím, co se ti stalo. Ale proč lezeš znovu ven, to už mi hlava nebere.“
Snažila jsem se najít mírnější tón, abych nikoho nevzbudila, ale už jsem byla hodně vytočená a nešlo to.
Pokusila jsem se udržet a rázně diktovala:
„Váš přítel před chvílí dveře otevřel a já myslela, že už dávno spíte. Okamžitě si stoupněte před ty dveře. Já jdu znovu zavolat a vy se od těch dveří nehnete ani na krok a půjdete hned do postele, jinak za sebe neručím!“
V té chvíli jsem byla plně při vědomí a obratně našla telefonní číslo. Během třetího zazvonění se opět otevřely dveře a já znovu viděla tu jeho chlupatou divočinu - bez cenzury. Některé věci vidět opakovaně nepotřebuju.
Za slečnou se konečně zavřely správné dveře. V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že jsem jí půjčila svoje oblíbené tílko.
„Nevadí. Číslo na mě má. Hlavně, aby už byl opravdu klid!“
Byla to naivní myšlenka. Tílko mi nevrátila. U snídaně nás nepozdravili. Možná jen dělali, že se neznáme? Nevím. Každopádně, já viděla skoro všechno. A víc, než jsem chtěla. Ale raději jsem předstírala, že se nic nestalo. Kdo ví, jak by to pokračovalo dál.
A víte, co? Nakonec jsem vděčná, že jsem to nebyla já, kdo běhal po hotelu v kalhotkách. Nikdy nevíte, kdy si zabouchnete dveře, že?
Víkend jsme si užili a já si jako bonus odvezla netradiční zážitek.
Kroměříž je opravdu nádherná. Určitě se tam rádi vrátíme. Snad už to bude s výhledem na náměstí. A ne do cizích rozkroků.
