Článek
„Maminko, já chci border kolii!”
Vyvalila jsem oči a v duchu mi rezonovala věta:
„Jasně, a já chci zpátky do doby, kdy jsi chtěl maximálně lízátko.“
Můj výraz mluvil za vše, ale nestačila jsem se ani nadechnout, a už jsem byla pod palbou slibů:
„Mami, maminko, moc prosím! Budu se o ni starat a bude to skvělé! A podívej se, jak krásně tancují, nebo skáčou pro talíř! No není to super?! Budu s ní dělat ty úžasný cviky, česat ji a chodit na procházky. Podívej se tady na video. Borderka je prostě úžasná.“
Nepotřebuju křišťálovou kouli, abych věděla, že to tak nebude.
Říct NE přece není tak těžké.
Nebo je?
Jenže vytrvalá meluzína, která nepříjemně hvízdá v uších a nedá pokoj, dokud neřeknu „tak jooo“, ta by ukecala dokonce i sochu. Nic jsem si nemalovala na růžovo a moc dobře jsem věděla, že sliby puberťáka se rozplynou během chvíle. Ale i přesto jsem se nechala totálně zblbnout.
Hurá, máme doma štěňátko. Radost všech byla veliká, ale já naskočila do rychlíku plného průšvihů. Borderka mě totiž lapila hned první noc. Chovatelka mě varovala, že je to citlivá holčička a představa, že jsme ji před chvílí vyrvala mamince z tlapek, mi trhala srdce.
Chtěli jsme jí dopřát to nejlepší. Pelíšek dostala ten nejdražší, co jsme viděli. A stejně si lehla na dlažbu?! Ona měla jasno a já strach, že je smutná. Tak jsem první dny spala vedle ní na karimatce. Jasně, že to byla hloupost! Bylo jí vedro. Prostě se natáhla na chladnou podlahu.
O borderkách jsem si sice četla už několik týdnů předem, ale bylo to marné. Malé nevinné štěňátko si mě omotalo kolem tlapky prakticky hned a díky mojí přespávačce na zemi moc dobře vědělo, že jsem dokonalý expert na rozmazlování a nevýchovu.
Nějaký čas jsem si namlouvala, že jsem jen dozor. To bych ale nesměla neustále řešit, čeho všeho se borderka bojí, na co si dávat pozor a jak se v různých situacích musíme chovat. Byla jsem hrozně otravná matka. Urputnost je přímá cesta do pekel, takže bylo snadné puberťáka odradit. Vzdal se jí bez boje. I když věta: „Běž sebrat bobky na zahradu. Je to tvůj pes.“ Tak ta funguje skvěle i teď.
Borderka není normální pes a nedá se na ni připravit! Prý je citlivá? Jasně! A k tomu ještě autistická, neurotická, bojácná a vždy připravená okamžitě zachytit všechny vaše chyby, které si okamžitě uloží a jen tak je nepustí. Přemýšlela jsem, kdo z nás dvou je větší blázen a kdo s kým cvičí.
Někdo mi říkal, že je důležité zaměstnávat borderce hlavu, aby se nenudila, ale já mám pocit, že zaměstnala především tu mou.
Plány, jak budeme tančit mazurku, běhat agility, nebo pást ovečky, se rozplynuly hned v prvních měsících. Místo tanečních prvků jsme se učili chodit na procházky, zvládat běžný chod v domácnosti – protože i taška s nákupem byla nebezpečná – nebo stát u obchodního centra a sledovat lidi.
Nebezpeční bubáci na nás čekali úplně všude. Takový kámen na kraji cesty nebo značka „Zákaz vjezdu“ – to by přeci vyděsilo i čivavu.
„Ne, nepohnu se ani o milimetr, budu vrčet a ty tam taky nechoď, je to hrozně nebezpečné!“
V tu chvíli jsem si řekla, že pokud mě někdy někdo zahlédne, jak ťukám prstem na dopravní značku a vysvětluji psovi, že to není bubák, tak mě nechá určitě odvézt rovnou do blázince.
„Tahle borderka nepase ovce. Ta pase evidentně moje myšlenky.“ Když jsme odbourali jednu věc, objevila se jiná. Věděla jsem, že borderka ráda pase všechno, co se hýbe. Ale ta naše je přeci bázlivá a citlivá – ta to dělat určitě nebude. Z minuty na minutu mě dokázala vyvézt z omylu a s ledovým klidem se vrhla na kolo cyklisty. Prskala jsem jako papiňák.
„Proboha, co mám s takovým magorem dělat?“ Pardon, ale procházky pro mě byly totální očistec.
Nikdy jsem nevěděla, kdy se objeví další šíleně nebezpečný bubák v podobě něčeho úplně obyčejného.
Každý pejskař by mi určitě teď napsal několik dobrých rad – že to chce socializaci, a jak pomocí pamlskové metody a pozitivního cvičení odbourat a předejít všem neduhům border kolie. Jenže moje vystresovaná, autistická holčička o pamlsky nestála. A už vůbec ne na procházce nebo na cvičáku, i kdybych jí nabízela tu nejvoňavější psí laskominu.
„Kašlu ti na pamlsky! Jestli chceš, abych něco dělala, budeš si muset se mnou hrát. Chci se za odměnu přetahovat o hračku!“
Ani doporučená hladovka a krmení pouze z ruky nezabraly. Na cvičáku jsem měla pocit, že nedržím v ruce dobrotu, ale nějaký granát nebo chemickou zbraň. Takže když už se rozhodla spolupracovat, musela jsem si za každý povedený povel nechat protáhnout kosti při přetahovačce s hračkou.
Krásně si mě holka vycvičila. To musím uznat.
Vše šlo šnečím tempem. Někdy mi z ní tekly neskutečně nervy. To se přiznávám! Ale poslouchala jsem jí i cvičitelku, jak jen to šlo. Je ze mě skvěle vycvičená panička. Po několika měsících tedy můžu konečně napsat, že naše procházka není takové utrpení. Cyklisty už nepase, moc dobře ví, že si má sednout k noze a čekat, až s kolem projedou. Už na ně ani nevrčí. Dokonce zjistila, že venku bubáci nejsou a neutíká se zběsile schovat do boudy – tedy domů.
Obě s něčím na těch našich procházkách bojujeme. Já jsem si dokázala vypěstovat alergii na větu: „Nebojte, ten náš je hodný.“ Vždyť je to tak přátelské gesto, tak proč jsem měla chuť taky začít vrčet?
Bohužel, existují pejskaři, kteří nechápou, že se nechceme kamarádit – a že by toho jejich miláčka mohla ze strachu pokousat. Obzvlášť když je ona na stopovačce u nohy a dotěrný kámoš na volno. Díky tomu jsem mnohokrát slyšela, že mám psychicky narušeného, asociálního a neposlušného psa.
No a co. Je to naše pošahaná holčička a mám ji ráda.
A náš cíl? Dog dancing už to určitě nebude. Ale až jednou projedou popeláři bez zběsilého hysteráku naší borderky, otevřu si hned ráno šampaňské.
