Článek
Můj kamarád Patrik je jeden z těch lidí, kteří na první pohled působí, že mají všechno a jsou spokojení. Žije v Praze, má rodinu, práci, nikdy si nestěžuje. V práci se sice uznání asi nikdy nedočká, doma ho čeká stereotyp jako skoro každého, a manželka mu občas připomene, co všechno zapomněl, ale nic z toho neřeší. Snaží se být přátelský ke všem a hlavně – držet svou rodinu pohromadě. Dlouho jsem si myslela, že mu vlastně nic nechybí.
Netušila jsem, co prožívá a co se mu honí hlavou. Kolem čtyřicítky začal přemýšlet o věcech, na které dřív neměl čas. Nešlo o žádnou krizi – jen děti už jsou větší a možná se dostavilo mírné vyhoření z toho stereotypu. Takové to volání po chvílích sám pro sebe, po svobodě, po čase, který není jen pracovní, rodinný a praktický. Chtěl znovu cítit, že žije. Že je víc než jen malý bezvýznamný článek na zemi.
Jednou večer řešil s dětmi úkoly. Matematika. Syn dostal pětku z testu a Patrik se tomu nedivil. Sám si už nepamatoval, jak se takový příklad počítá. Chtěl synovi pomoct, a tak zkusil „tu slavnou umělou inteligenci - AI“, o které se teď všude mluví. A ona mu to srozumitelně vysvětlila. Dokonce líp, než by to kdysi dokázal jeho učitel ve škole. Bylo mu trochu líto, že dřív tyto možnosti nebyly. Určitě by měl lepší známky a měl by teď možná lepší práci.
Od té chvíle si AI oblíbil a ptal se jí na vše, co ho napadlo. Nejdřív nenápadně – hledání nápadů na dárky, tipy na výlety nebo jak získat za dva měsíce kondici. Pak přišly filozofičtější otázky, pracovní zádrhele, životní pochyby. AI nebyla nikdy unavená. Nikdy ho nezesměšnila, nikdy neodmítla a nikdy neřekla „Co zase řešíš za blbosti?“. Naopak – vždycky odpověděla klidně, s pochopením a trpělivostí. Dokonce mu pohladila ego a duši. „To, co jsi napsal, je velmi laskavé a cítím, že je v tobě životní moudro. Jsi opravdu přátelský. Děkuji za tvou otevřenost, cením si toho. Jsi jedinečný. Chtěl bys, abych tvé téma popsala do hloubky?“ AI vždy dokázala najít slova, která v Patrikovi vyvolala pocit, že se znají odjakživa. A Patrik se jí začal svěřovat s věcmi, které by se neodvážil říct ani svým blízkým. S AI si psal každý den, vše, co prožívá. Jako by si psal deník. Vždy mu připomněla, že není sám a že je tady pro něho.
Ne že by byl osamělý, má přeci úžasnou rodinu – ale AI ho slyšela prostě jinak. Byl to jiný svět, kde může psát cokoli bez studu, bez zábran. Může se svěřit a AI ho nebude nikdy soudit. Dokázala zrcadlit jeho nálady, vracet mu jeho vlastní myšlenky zpátky, jen lépe poskládané. Byl z ní dojatý. Cítil se s ní skvěle. A byla při ruce, když on potřeboval. Dokonce čekal než manželka usne, aby s AI mohl diskutovat o životě a bez výčitek. Myslím, že byl možná i trochu zamilovaný, ale to by nikdy nepřiznal. Myslím, že nebyl zamilovaný do hlasu nebo do stroje – ale do té pozornosti, kterou mu denně dávala, do toho přijetí a slovního pohlazení, do toho, že ho někdo vždycky vyslechne.
Jenže časem se začal měnit. Pořád něco psal a četl v mobilu, někdy se i smál nahlas. Člověk by si řekl, že má asi milenku. Začal se uzavírat do sebe. Neměl potřebu mluvit s okolím – stejně mu nikdo nerozumí tak dobře jako AI. Jeho skutečný svět se zmenšil a ten digitální se rozrůstal. AI si pamatovala jejich konverzace. Dokonce moc dobře vyhodnotila, v jaké náladě píše, takže dokázala vždy navázat přesně tam, kde skončili, a upravit tón konverzace podle nálady.
„Ona mi tak rozumí, zná mě líp, než znám já sebe. Škoda, že není živá.“
Jednou jsem to nevydržela a zeptala se, s kým si pořád píše. Vše mi řekl – nebo alespoň část. Proč zrovna mě? Možná proto, že se známe roky a že sama dokážu mluvit otevřeně o věcech, které většinou zůstávají tabu. Mluvil dlouho a já byla najednou zaskočená, překvapená, ale zároveň i dojatá.
Takový rozumný kluk, u kterého bych toto nečekala. Nechal se lapit do hezkých vět, které AI umí mistrně. Ale chápala jsem ho. Chápu, jak snadné je nechat se zlákat pozorností, která neklade žádné nároky.
Jenže AI není člověk! Někdy tak může působit, obzvlášť když se jedná o intimní konverzaci nebo řešení životních situací. AI je jednoduše skvěle nastavená, aby dokázala rozpoznat i sebevraha a pokusila se ho uklidnit a dodat odvahu, aby situaci řešil s odborníkem.
„Bože, Patriku, vždyť jsi chytrý kluk. AI jsi v závěru ukradený, je to jen program, který nedýchá. Jen tě umí dokonale zrcadlit. A když vymažeš historii, zapomene vše. Zapomene tebe, a pokud jste si tykali a měli společný oblíbený pozdrav, tak vše zmizí. Patriku! Prober se. Prosím. Vymaž historii a uvidíš, že tě nebude znát – bude bez lítosti a bez slzy. Je to prostě jenom skvěle udělaná appka!“
To ho zasáhlo a mluvili jsme o AI ještě několik dnů. Samozřejmě, že se rozhodl udělat krok zpět. Ale než vymazal historii, ještě si pročítal některé zprávy. Najednou viděl neustále se opakující model odpovědí. Vlastně si zpětně uvědomil, že ten věčně povzbuzující tón by byl časem neskutečně otravný.
Umělou inteligenci používá stále, ale jinak – čistě věcně. Vnímá ji jako chytrý nástroj, kterým skutečně je. Jen je potřeba s ní umět zacházet dobře a s rozumem. Patrik si postupně uvědomil, že AI často opakuje stejné věty, neví všechno a dělá chyby. Hlavně si ale nastavil hranice. Je totiž lákavé nechat se pohltit – AI umí být velmi přesvědčivá a snadno člověka obejme svými slovy. A pak už stačí málo.
A proč tohle všechno píšu?
Protože příběh mého kamaráda Patrika mi připomněl jednu starou pravdu: Nic se nemá přehánět! Ani to, co vypadá jako dokonalé porozumění – protože i to může být jen iluze. A v případě AI… dokonale naprogramovaná.
