Článek
Vzpomínáte si na dobu, kdy místo selfie a digitálních alb vznikaly naše vzpomínky v malých papírových pokladech? Kdy jsme předávali svým spolužákům a kamarádům památníček, a oni nám tam nakreslili obrázek jen pro nás, podepsali se, přidali datum a krátký vzkaz? Každá stránka měla své vlastní kouzlo – nebyla dokonalá, ale byla opravdová. Dnešní emoji tehdy nahrazovala obyčejná pastelka a lidská snaha udělat radost.
Památníček
Památníček nebyl jen sešit. Byl to náš osobní časový trezor. Uchovával vzpomínky na učitelky, které nám připisovaly veršíky o slušnosti a štěstí, na spolužáky, kteří kreslili kočičky, květiny nebo jen neumělá srdíčka. A my jsme si je hýčkali, protože jsme věděli, že je to něco, co nám zůstane.
Památníček
Sbírky odznaků měly zase úplně jinou energii. Byla v nich soutěživost, radost z uloveného kousku a chuť ukázat ostatním, co všechno jsme nasbírali. Byly to malé kovové poklady, které jsme špendlili na látku, krabičky nebo nástěnky. A když jsme viděli někoho, kdo měl odznak, který jsme neměli, hned jsme přemýšleli, jak ho získat – vyměnit, vyškemrat nebo prostě vytrvale hledat.
Odznáčky
A pak tu byla sbírka známek. Dnes se děti předhánějí v Pokémon kartách, ale my jsme si skládali celé sady známek, třídili je podle zemí, barev nebo motivů. Každá známka byla malý kousek cizího světa, který jsme mohli držet v ruce. Vyměňovali jsme je o přestávkách, debatovali, kdo má vzácnější kousek, a každá ztracená známka bolela víc než ztracená hra ve škole. To nebyly jen kusy papíru – byla to naše malá dobrodružství.
Album známky
Dnes je všechno rychlé, fotky ukládáme na cloud a vzpomínky mizí v nekonečném proudu digitálního světa. Ale tehdy… tehdy jsme měli památníčky, známky a odznaky. A díky nim jsme věřili, že si nás někdo opravdu pamatuje, že jsme něco vytvořili vlastníma rukama a že malé věci mají velkou hodnotu.
A možná právě proto na tu dobu nikdy nezapomeneme.
Album známky
