Článek
Nejde jen o vrahy. Jde o domov
Když čtu o Hojerovi, Strakovi nebo Stehlíkovi, mrazí mě. Ale pak mě napadne něco jiného.
Ten muž přišel večer domů.
Z práce, kde celý den mluvil s vrahem. Kde poslouchal detaily, které bych já ani nedokázala slyšet.
A doma byl manželem, otcem. Člověkem, který měl normálně fungovat.
Jak se tohle odděluje?
Dá se to vůbec vypnout?
Představím si obyčejný večer. Večeře. Televize. Ticho.
A v hlavě obrazy z místa činu.
Musel mít obrovskou vnitřní disciplínu. Aby si práci nenosil domů. Aby chránil rodinu před tím, co viděl.
Možná právě proto byla pro něj důležitá víra. V rozhovorech říkal, že mu pomáhala unést tíhu té práce.
Rodiny kriminalistů jsou neviditelné
O pachatelích se píše. O obětech se mluví. O vyšetřovatelích se točí seriály.
Ale o jejich rodinách skoro nic.
Přitom i ony žijí s vědomím, že jejich blízký chodí do práce, kde se řeší to nejhorší z lidské povahy.
Musí to být zvláštní pocit. Hrdost… a zároveň obava.
Možná právě proto působil tak klidně
Když jsem sledovala seriál, fascinoval mě jeho klid.
Možná to nebyla jen profesionalita. Možná to byla nutnost. Protože bez klidu by se tenhle život dlouhodobě žít nedal.
A já si jako obyčejná žena říkám – respekt. Obrovský respekt nejen k němu, ale i k těm, kteří stáli doma vedle něj.
Zdroje:
Novinky.cz – recenze dokumentu o případech Jiřího Markoviče
