Článek
Žádný křik. Žádné lámání.
Z filmů známe výslechy plné tlaku a agrese. Jenže Markovič pracoval jinak.
Podle rozhovorů i svědectví kolegů věřil, že i vrah je člověk. A že když ho budete jen tlačit, uzavře se.
On čekal.
Ptal se.
Nechal ticho pracovat.
Psychologie místo síly
Snažil se pochopit motiv. Ego. Strach. Slabinu.
U Hojera šlo o potřebu mluvit. U jiných pachatelů o touhu být důležitý. Někteří chtěli být vyslyšeni. Jiní obdivováni.
Markovič nesoudil během výslechu. Nechal pachatele mluvit. A postupně skládal obraz.
Trpělivost jako zbraň
Výslech mohl trvat hodiny. Dny.
Bez moderních důkazů byla výpověď klíčová. A ta se nedá vynutit hrubostí. Dá se získat důvěrou… nebo alespoň iluzí bezpečí.
To je na tom možná nejděsivější. Musel vytvořit prostor, kde se vrah cítí dostatečně jistě, aby mluvil.
Empatie bez souhlasu
Tohle mě zaujalo nejvíc.
Empatie neznamená souhlas. Znamená porozumění mechanismu.
Markovič se snažil pochopit, co pachatele vede k činu. Ne aby ho omluvil. Ale aby ho zastavil.
Ticho proti zlu
Když si to celé shrnu, jeho metoda nebyla o síle. Byla o klidu.
A možná právě proto fungovala.
Protože někdy je největší mocí to, že se nenecháte vyvést z rovnováhy ani před člověkem, který udělal něco nepředstavitelného.
Zdroje:
- Aktuálně.cz: „Dobrý kriminalista musí znát psychologii,“ říká vyšetřovatel
- Dokumentární seriál Případy Jiřího Markoviče (Oneplay/TV Nova, 2025)
