Článek
Právě jsem se vrátila z Tater a pořád ve mně zůstává zvláštní pocit. Hory byly nádherné jako vždy. Vrcholy, stezky i výhledy člověka stále dokážou zastavit. Přesto mám pocit, že něco je jinak.
Možná se změnily hlavně horské chaty.
Vždy jsem je vnímala jako místa, kde nešlo jen o jídlo a nocleh. Byly to ostrovy lidskosti uprostřed hor. Místa, kde si vedle sebe sedli lidé, kteří se před chvílí neznali. Kde se večer povídalo, hrálo na kytaru a nikomu nechyběl signál ani připojení k internetu.
Dnes už i do hor dorazila moderní doba. Wi-Fi, platební terminály, větší komfort a jasně nastavená pravidla provozu. Samy o sobě nejsou špatně. Hory se nemohou úplně zastavit v čase. Jen mám obavu, aby se spolu s modernizací neztratilo to nejcennější – duše horské chaty.
Pro mnoho lidí se symbolem této změny stalo odvolání dlouholetého chatáře Viktora Beránka z Chaty pod Rysy. Pro mě osobně to není jen příběh jednoho člověka. Je to připomínka toho, jak důležití jsou lidé, kteří chatu tvoří.
Správný chatář podle mě není jen člověk, který řídí provoz. Je to někdo, kdo chápe horu a lidi v ní. Někdo, kdo ví, že turista může přijít pozdě, unavený, promrzlý a potřebovat obyčejný hrnek teplého čaje a vlídné slovo. Protože horská chata má být především útočiště.
A správný chatář by měl začít od začátku. Ne v kanceláři, ale jako nosič. Měl by poznat váhu zásob na vlastních zádech, náročnost práce v horách a pokoru, bez které se o horské místo nedá dobře starat.
Možná jsem po návratu citlivější. Možná jen porovnávám vzpomínky s tím, co vidím dnes. Ale nemohu se zbavit pocitu, že některé hodnoty pomalu ustupují pohodlí a ekonomice.
Nechci, aby Tatry zůstaly skanzenem. Chci jen, aby i v moderní době zůstaly místem, kde má člověk přednost před čísly, kde má pomoc větší hodnotu než otevírací doba a kde horská chata zůstane domovem pro ty, kteří přijdou z hor.
Možná se do Tater ještě vrátím. Možná ne. Sama dnes nevím.
Vím jen, že některá místa si člověk nosí v sobě právě proto, jaká kdysi byla. A někdy má strach, že když se na ně vrátí, už tam nenajde ten stejný pocit, kvůli kterému si je zamiloval.
Možná to byla moje poslední návštěva míst, která jsem měla tak ráda. Ne proto, že bych přestala milovat Tatry. Ale proto, že nechci ztratit vzpomínku na jejich kouzlo – na ticho hor, na lidskou blízkost a na atmosféru, která se nedá koupit ani vybudovat modernizací.
Některé věci totiž nejsou cenné proto, že vydělávají peníze. Jsou cenné právě proto, že mají duši.
