Hlavní obsah

Klášter Rosa Coeli – místo magické, tajemné, pozitivní

Foto: Katka Mařáková

Jestli hledáte místo, které má svého genia loci, vyrazte do Dolních Kounic

Článek

Jsou místa, která jsou krásná na první pohled, a pak jsou taková, která mají něco navíc. Nedokážu úplně říct, jestli je to jejich historií, atmosférou, tichem nebo tím, co si člověk představuje, když stojí mezi starými zdmi a uvědomí si, kolik toho už pamatují. A právě tak na mě působí Rosa Coeli, klášter v Dolních Kounicích, jehož název v překladu znamená Nebeská růže. O klášteru jsem slýchala dlouhé roky, teprve nedávno se mi ale podařilo se na ono místo, které má údajně neskutečnou pozitivní energii, podívat.

Foto: Katka Mařáková

Na první pohled jsou to vlastně jen ruiny. Zdi bez střechy, kamenné oblouky, prázdná okna a zbytky stavby, která už dávno neslouží svému původnímu účelu. Jenže čím déle se člověk dívá, tím méně vnímá, že jde o zříceninu. Najednou si představuje, jak to tu kdysi vypadalo, kdo se procházel těmito chodbami, kdo seděl v kostele, kdo se díval stejnými okny ven a jaký život se za těmito zdmi odehrával.

A možná právě v tom je kouzlo podobných míst. Nemusí být dokonalá, nemusí být opravená, nemusí se na nás snažit působit. Stačí, že tu prostě jsou a i přes ticho vyprávějí příběhy a dávají prostor naší fantazii.

Klášter, který vznikl jako pokání

Historie kláštera sahá až do roku 1181, kdy jej založil Vilém z Pulína, kterému se také říkalo Vílém z Kounic. A za jeho vznikem stojí příběh, který je možná trochu méně romantický, než by se k takovému místu hodilo. Vilém se totiž dostal do konfliktu s církví kvůli svým předchozím činům, kdy se podílel na plenění církevních staveb. Založení kláštera tak mělo být také formou pokání.

Do Dolních Kounic přišly řeholnice premonstrátského řádu a postupně zde vybudovaly místo, které nebylo jen duchovním centrem, ale také důležitým hospodářským zázemím. Klášter vlastnil pozemky, ovlivňoval život v okolí a postupně získával na významu.

Foto: Katka Mařáková

Původně měl klášter pravděpodobně románskou podobu, ale ve 14. století prošel rozsáhlou přestavbou a získal nádhernou gotickou podobu. A když se člověk dnes podívá na jeho vysoké zdi, oblouky a zbytky oken, jen těžko si představí, jak velkolepá stavba musela kdysi být.

Zajímavostí je, že na jeho stavbě pracovalo podle historických poznatků nejméně sto kamenických mistrů. Jejich značky se dodnes dochovaly na jednotlivých kamenech. Takže i když už neznáme jejich jména, kousek jejich práce tu zůstal. A to mi na historii přijde vlastně krásné.

Foto: Katka Mařáková

Od velkolepého kláštera k ruinám

Jenže ani tak krásné místo nemělo jednoduchý osud. Klášter byl během husitských válek v roce 1420 vypálen. Později se sice dočkal obnovy, ale jeho další existence už nebyla tak slavná jako v dobách největšího rozkvětu.

V roce 1526 byl klášter zrušen a jeho majetek přešel do světských rukou. Ještě se objevily pokusy o jeho obnovení, ale ty nakonec přerušil další ničivý požár v roce 1703. A právě od té doby už se jeho příběh začal psát jinak. Ne jako příběh živého kláštera, ale jako příběh postupně chátrající stavby, která zůstala stát a přežila další staletí.

Dnes už tu nenajdeme původní střechy, vybavení ani život, který se za zdmi odehrával. Přesto je možná právě současná podoba tím, co dělá Rosu Coeli tak výjimečnou.

Možná to, že i když je klášter dávno opuštěný, nepůsobí mrtvě. Naopak. Je tu spousta detailů, kterých si člověk všimne až ve chvíli, kdy se na chvíli zastaví. Gotické oblouky, vysoké zdi, zbytky křížové chodby a výhledy, které se mění podle toho, odkud se zrovna díváte.

Foto: Katka Mařáková

Zajímavé je také to, že se zde našly hroby a další archeologické nálezy, například mince, prsteny, části oděvních přezek nebo křížek z růžence. Najednou si člověk uvědomí, že pod jeho nohama se může skrývat další příběh, o kterém zatím vůbec nic nevíme.

A pokud vám místo připadá povědomé, možná jste ho už viděli na televizní obrazovce. Rosa Coeli se totiž objevila například ve filmu O statečném kováři, kde představovala hrad Černého krále, a také v seriálu Četnické humoresky.

Rosa Coeli se někdy označuje jako místo s genius loci, tedy s jedinečným duchem místa. A myslím, že právě to je její největší kouzlo. Nejsou to jen staré kameny, které tu zůstaly po dávných dobách. Je to zvláštní atmosféra, kterou si člověk odnese s sebou, i když už dávno stojí někde jinde.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz