Článek
Do třetice všeho dobrého…
Když se mi v roce 2016 narodil první syn, věděla jsem hned, že nechci, aby zůstal jedináček, ale moc jsem si přála, aby měl jednou sourozence - parťáka, na kterého se bude moct celý život spolehnout… Po dvou následných potratech se mi tento sen začínal pomalinku ztrácet, ale nakonec jsem s velkou radostí a ještě větší obavou zjistila na začátku roku 2020, že jsem opět těhotná… Vše probíhalo v pohodě, miminko rostlo a časem jsem zjistila, že pod srdcem nosím opět chlapečka… Jasně, vždycky jsem si přála holčičku, ale najednou jsem byla za kluka moc vděčná, protože starší syn se mohl těšit na parťáka a vzhledem k tonu, že sestra má dvě holčičky, tak se nám ty stavy trošku dorovnaly. A co si budeme povídat… To poděděné oblečení po starším bráchovi taky není k zahození :). Těhotenství bylo dlouhé… Kvůli pandemii jsem měla doma většinu jara syna, kterému zavřeli školku, od června mě pak čekaly týdny a měsíce v posteli, týden dokonce v nemocnici, a tak to bylo hrozně náročné období, které jsme zvládli jen díky pomoci celé rodiny, hlavně mamky, která nám nosila obědy, nákupy, brala syna ven a zajišťovala vše potřebné. Čas ale běžel, najednou byl konec prázdnin a když mi pak doktorka oznámila, že si můžu vybrat termín programovaného porodu, neváhala jsem ani minutu… 9. 9. byla jasná volba, ale když už jsem věděla, do čeho jdu a že to bude zase bolet, a to hodně, odvaha mě rychle předcházela… Nebudu to zbytečně prodlužovat… Druhý porod jsem měla téměř za odměnu a od prasknutí vody a následné sprše, kde se mi porod rychle rozjel, byl syn za pár minut na světě… Na fotkách, kde mám právě narozeného syna na břiše, mám dokonce na rameni ještě kapky vody ze sprchy . Takový to byl fofr.
Co z toho plyne závěrem? Že se nesmí sny vzdávat… I když to vypadá, že se nám sen už nesplní, zázraky se dějí… Mně se největší životní den splnil… Mám dvě krásné zdravé děti, a to je naprosto nejvíc, co jsem si mohla přát …
