Článek
DEN D
Noc z neděle na pondělí je hrozně dlouhá, od dvou nespím, nejde to. Ať už je ráno a jedu do nemocnice, to čekání je hrozné. Ráno už jen dochystat věci a na 7.00 hod. do nemocnice. Tam mě hned pošlou do prvního patra, kde je porodnice. Převléct, zajít na první z mnoha kontrol a také zavedení tablety na vyvolání a pak už jen čekat. Bolesti se postupem času zvětšují a poté, co mi praskne voda, už pak bolestmi lezu pomalu po zdi. Už vím, jak bolí porod.
Pak už se bolesti přesunou i do pánevní oblasti, což mi dává naději, že už se to blíží. Tak a teď tlačit a pomoct tomu drobečkovi na svět. Už nemůžu, mám toho plné kecky, ale musím. Tlačím, co to dá. Netuším kolikrát, zdá se mi to nekonečné, ale najednou je hlavička venku. Ještě jednou nebo dvakrát, ať dostaneme ven ramínka, radí porodní asistentka.
Tlačím dál. Najednou cítím, jak ze mě miminko vyjede. Porodní asistentka i s mladou slečnou už zručně miminku odmotávají pupeční šňůru, balí ho a dávají mi ho na břicho. Slečna má slzy na krajíčku. Jsme její první porod. Já jsem totálně vyčerpaná, ale na břichu mi leží zabalený malý uzlíček ještě fialový, ale nejkrásnější na světě. Čekáme, až dotepe pupečník a celou dobu mám mého Kubíčka na břiše a nemůžu se vynadívat. To už pak ale Kubíčka berou sestry, aby ho umyly, zvážily a zkontrolovaly.
Kubíček je naštěstí v pořádku. Startuje do života s mírami 3800 g a 50 cm. Umytého a zabaleného mi ho pak dávají do náruče a mám konečně čas si ho pořádně prohlédnout. Je nádherný. Ještě rychle poslat info rodině, která netrpělivě čeká na zprávy a bojí se o nás… Další průběh pobytu v porodnici už není důležitý. Můj ztělesněný zázrak máme u sebe, je hrozně křehoučký, ale zároveň hrozně silný, že zvládl tak těžký porod. Sice má odřenou hlavičku, jak se tlačil ven a následně trpí na bolesti bříška, prý taky kvůli náročnému porodu, ale my všechno společně zvládneme…
Je to sice neuvěřitelné, ale v dubnu mělo tohle moje miminko už 7 let a v září nastoupil do druhé třídy základní školy… No, letí to…
