Článek
Ráno otevřu oči, a ještě než úplně procitnu, vnímám ji. Tu tíhu, tu zvláštní známou bolest.
A hned přijde první myšlenka: Je zle. Noha je větší.
Ještě ani nevstanu z postele a už vím, že dnešek bude těžší než včera. Zkouším si namluvit, že to třeba nebude tak hrozné. Že to po chvíli povolí. Ale znám svoje tělo až moc dobře. V koupelně si rychle masíruju uzliny a nohu. Pár minut než půjdu do práce. S nadějí, že to zabere. Že otok aspoň trochu splaskne. Pak krém. Kůže je napnutá, citlivá a bolí už jen na dotek. Mažu ji opatrně, protože vím, jak rychle se může zhoršit.
Do hrnku naliju čaj. Vedle toho velká lahev vody. Vitamin C. Snažím se dělat všechno správně. Všechno, co by mohlo pomoct. A stejně často nepomůže nic. Do kabelky automaticky házím Ibalgin. Nechci. Ale musím.
Pak přijde část dne, kterou nesnáším asi nejvíc. Boty. Dívám se na ně a už dopředu vím, jak to dopadne. Zkouším jedny. Ne. Druhé. Ne. Třetí ani nemá cenu. Nakonec zase ty jediné. Špinavé, obnošené, dávno bych je vyhodila. Ale jsou jediné, do kterých se ještě nějak vejdu. Chci zůstat doma. Zabalit se do peřiny a předstírat, že svět chvíli neexistuje. Ale vím, že musím do práce. Tak se do těch bot nakonec narvu. Doslova. A s každým krokem cítím bolest. Tah. Tlak. Napětí v celé noze i v hlavě.
Cesta do práce je nekonečná. Lidé kolem mě normálně fungují. Jdou rychle. Nevnímají svoje nohy. Nepřemýšlí nad každým krokem. Já ano. V práci sedím. Občas se projdu. Snažím se soustředit. Ale uvnitř pořád řeším jen jedno - lymfedém, otok, bolest.
Kontroluju si nohu na toaletě. Pořád dokola. Připadá mi větší a větší. Vidí to ostatní? Všímají si? Dívají se? Ten stud je někdy horší než samotná bolest. A zatímco se snažím působit normálně, uvnitř jen odpočítávám čas do chvíle, kdy budu moct jít domů.
Cesta zpátky je vždycky nejhorší. Už prosím. Honem. Rychle domů. A pak konečně přijde ten moment. Zavřené dveře a ticho. KONEČNĚ. Sprcha, čaj, komprese a masáž. Noha nahoře. A pomalu přichází úleva. Noha pořád bolí. Ale je mi líp. Aspoň trochu.
A večer, těsně před usnutím, mám v hlavě už jen jednu jedinou myšlenku: Snad to do zítřka splaskne. Snad to tentokrát zarazím včas.
Chci tu mluvit o věcech, o kterých se moc nemluví. Možná to pomůže i někomu dalšímu.
A proto jsem založila tento instagramový účet, díky kterému na to nemusíš být sám.
@lehci_zivot_s_tezsi_lymfou
