Článek
Obrana místo ofenzivy
Po vzniku Československa propuklo silné protikatolické hnutí, vytýkající církvi dlouholetou podporu habsburské monarchie. Vedlo ke značnému oslabení římskokatolické církve, z níž vystoupil milion a tři čtvrtě dosavadních věřících – a i mezi klérem se rozšířilo reformní hnutí, jehož nejradikálnější stoupenci založili novou Církev československou.
Katolické strany na to odpověděly sjednocením. Náskok měla Morava, kde se katolickonárodní a křesťanskosociální strana dohodly už v září 1918; do čela nové Moravskoslezské strany lidové postavily dosavadního předsedu křesťanských sociálů Jana Šrámka (1870–1956). Sjezd 26. ledna 1919 v Brně sloučení potvrdil a v novém státě vznikla ČESKOSLOVENSKÁ STRANA LIDOVÁ (ČSL) se Šrámkem v čele.
Stejný název přijali 3. ledna 1919 i delegáti sloučených katolických stran v Čechách; skutečnou duší a hlavním organizátorem strany v zemi byl vyšehradský kanovník Bohumil Stašek (1886–1948). Strana si zachovala tradiční decentralizaci podle zemí a zpočátku neměla ani ústřední vedení – jednotně vystupovala jen prostřednictvím společného parlamentního klubu, v němž byli do prosince 1921 i poslanci Slovenské ľudové strany. Teprve po jejich odchodu vznikl v roce 1922 Ústřední výkonný výbor v čele se Šrámkem.
Křesťanský solidarismus
Programy vyšly zvlášť pro obě zemské organizace a v některých otázkách se lišily, společná jim byla idea takzvaného křesťanského solidarismu: vzájemné spolupráce a podpory jednotlivých sociálních vrstev a stavovských složek na křesťanském základě. Neduhy kapitalismu, chápané jako nesprávný způsob využívání vlastnictví, měly být odstraněny mravní nápravou podnikatelů.
V politické části se oba programy stavěly za parlamentní demokracii a žádaly zavádění zásad křesťanské morálky do praxe. V národnostní otázce se ale rozcházely: moravský program požadoval národní stát v duchu jednotného československého národa, český naopak stát národnostní, v němž rozlišoval národ český a slovenský. Ve školství obě verze prosazovaly náboženskou výchovu, církevní sňatek a nerozlučitelnost manželství.
Členská základna úzce souvisela s religiozitou regionů. Nejsilnější byla na Moravě a ve Slezsku, v Čechách na východě a jihu země. Velkou převahu měli ve straně zemědělci, necelou pětinu tvořilo dělnictvo a vlivnou skupinou byla katolická inteligence, především duchovenstvo.
Orel, odbory a 130 000 žen
Kolem strany se rozprostírala hustá síť přidružených organizací. Katolické odbory měly celostátní ústřednu v Brně; v roce 1927 bylo na Moravě organizováno devatenáct odborových svazů s téměř 50 000 členy a v Čechách sedm s 16 000 členy.
Mezi důležité složky patřila tělocvičná organizace Orel, která v roce 1929 sdružovala přes 100 000 členů; jejím starostou byl opět Šrámek. Vůbec nejpočetnější katolickou organizací byl Svaz katolických žen a dívek – na Moravě měl roku 1929 přes 130 000 členek. Podobnou organizaci v Čechách obnovila Augusta Rozsypalová (1857–1926), jediná senátorka ČSL.
Tisk strany měl dvě centra. V Čechách se ústředním orgánem staly Lidové listy, založené roku 1922, s nákladem kolem 35 000 výtisků; na Moravě list Den a olomoucký Našinec, který díky svým novinářům patřil k nejlepším deníkům strany.
Cesta do vlády
Lidová strana považovala za nejdůležitější účast ve vládě, což se jí v prvních letech kvůli protikatolické vlně nedařilo: v Kramářově vládě měla jen ministra bez portfeje a z Tusarových vlád byli lidovci vytlačeni úplně. Obrat přišel za Černého úřednické vlády, kdy vznikl mimoústavní orgán Pětka a Šrámek se stal jejím členem. Od té doby už byla strana zastoupena v každé parlamentní vládě – v duchu Šrámkova hesla: „Je lehké z vlády vystoupit, ale může být těžké se do ní opět dostat.“
Svou státotvornost strana dokládala i tam, kde to bolelo. Její poslanci a senátoři volili prezidentem Masaryka navzdory jeho protikatolické minulosti a roku 1921 souhlasili s mobilizací armády proti pokusu Karla Habsburského o restauraci v Maďarsku. Výsledkem obranného zápasu nebylo jen odvrácení odluky církve od státu, ale i zmírnění dopadů protikatolické vlny: církev si udržela silné pozice a uchovala si i rozsáhlý pozemkový majetek, jen poměrně málo zasažený pozemkovou reformou.
Vrchol a sestup
V parlamentních volbách roku 1925 strana výrazně posílila: oproti 7,5 % hlasů a 21 mandátům v roce 1920 měla nyní 9,75 % a 31 mandátů a byla třetí nejsilnější stranou v republice. Na Moravě a ve Slezsku byla s 21,3 % hlasů zdaleka nejsilnější.
Výsledek umožnil vznik takzvané panské koalice složené převážně z agrárních a katolických stran. V letech 1928–1929, kdy Šrámek zastupoval nemocného Antonína Švehlu, stál dokonce jako náměstek předsedy v čele vlády. Koalice prosadila zvýšení kněžských platů a financování teologických fakult státem; souhlas agrárníků si lidovci zajistili podporou zákona o agrárních clech. Šrámek se podílel i na přípravě smlouvy s Apoštolským stolcem – takzvaného modu vivendi, podepsaného roku 1927, jímž Vatikán mimo jiné de facto uznal tehdejší hranice Československa.
Pak přišel sestup. Spory mezi agrárníky a lidovci na venkově vedly roku 1929 k pádu koalice a v nových volbách ztratila ČSL značně: 8,44 % hlasů, 25 mandátů a propad až na páté místo. Ve 30. letech navíc v době hospodářské krize selhávaly ideje křesťanského solidarismu a volby roku 1935 přinesly 7,5 % hlasů a 22 mandátů.
Spor o stavovský stát
Kritika vedení zesílila po roce 1929 a vyústila ve střetnutí o směřování strany mezi Šrámkem a Staškem, který prosazoval ideu stavovského státu. Šrámek ji odmítal s poukazem na to, že stavovské státy v Evropě – Mussoliniho Itálie, Salazarovo Portugalsko či rakouský stát kancléře Dollfusse – zaváděly autoritativní režim a byly pro československou demokracii nebezpečné. Stašek byl zároveň přístupnější myšlence katolického bloku a jednal o něm s ľudáky; tato jednání definitivně zlikvidovala jejich protistátní demonstrace na Pribinových oslavách v Nitře roku 1933.
Spor vyvrcholil v první polovině roku 1934 a v roce 1935 zvítězil Šrámkův názor, podpořený celým moravským vedením i značnou částí politiků v Čechách. V prezidentské volbě v prosinci 1935 se pak vedení postavilo jednoznačně za Edvarda Beneše, který byl nakonec zvolen především zásluhou všech poslanců a senátorů katolických stran.
V kritickém roce 1938 strana ostře vystupovala proti ústupkům Henleinově straně a proti politice usmiřování se nacistickým Německem. Při jednání o anglo-francouzském ultimátu hlasovali ministři Šrámek a Jan Dostálek proti jeho přijetí. Při jednání o mnichovském diktátu 30. září 1938 Šrámek odmítal kapitulaci a žádal svolání parlamentu; později prohlásil, že se „proti zbabělosti generálů nedalo nic dělat“. Bezprostředně po Mnichově se pokoušel přesvědčit Beneše, aby neabdikoval, se slovy, že „si ho opět zvolíme“.
Udržet samostatnost strany se ale nepodařilo. Ještě 16. listopadu 1938 hlasovala velká většina ústředního výkonného výboru pro samostatnost ČSL, pražské vedení však následujícího dne rozhodlo o vstupu do Strany národní jednoty a 21. listopadu se připojilo i moravskoslezské vedení. Prelát František Světlík to na posledním zasedání moravskoslezského výboru komentoval slovy: „Sešli jsme se v koncentračním táboře Národní jednoty!“
Připomeňme si
● Jak strana vznikla. Sloučením katolických stran, moravské v září 1918, českých 3. ledna 1919, pod vedením Jana Šrámka.
● Čím byla myšlenkově. Stranou křesťanského solidarismu, tedy spolupráce sociálních vrstev na křesťanském základě.
● Jak byla silná mimo parlament. Orel měl roku 1929 přes 100 000 členů, Svaz katolických žen a dívek na Moravě přes 130 000 členek.
● Jak se dostala do vlády. Šrámkovým vstupem do Pětky; od té doby byla v každé parlamentní vládě.
● Kdy byla na vrcholu. V roce 1925 s 9,75 % hlasů a 31 mandáty jako třetí nejsilnější strana v republice.
● Jak skončila. V listopadu 1938 vplynula do Strany národní jednoty.
Proč o tom číst
Lidová strana byla za první republiky jedinou významnou stranou českého politického katolicismu a s výjimkou let 1919–1920 pevnou součástí vládních koalic. Pod vedením obratného Šrámka se jí podařilo odvrátit odluku církve od státu a postupně začlenit římskokatolickou církev do nové společnosti. Strana, která po vzniku Československa stála na okraji politického spektra, se taktickým manévrováním posunula tak daleko, že se stala nepostradatelnou součástí vládního tábora – a jednou z opor demokracie v zemi.
Celou kapitolu o Československé straně lidové – s programy, organizací, satelitními spolky, tiskem i čtyřmi secesemi, které z ní vzešly – napsal historik Miloš Trapl do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
