Článek
Socialisté bez vlastní strany
Sociálnědemokratické hnutí na Slovensku se vyvíjelo jinak než v českých zemích, a to kvůli správnímu začlenění území do Zalitavska. Tamní organizace tvořily integrální součást Sociálnědemokratické strany Uherska s ústředím v Budapešti a jejich jádrem byly odborové organizace – šlo o reakci na tvrdou perzekuci dělnického hnutí ze strany vládního režimu. Zatímco v českém prostředí fungovala sociální demokracie převážně na nacionální bázi, tady vznikaly často národnostně smíšené struktury, v nichž vedle sebe našli místo Slováci, Maďaři, Němci i Rusíni.
V 90. letech 19. století vytvořili slovenští socialisté hlavní centrum svého hnutí v Budapešti, na začátku 20. století se ale přesunulo do Bratislavy. Zasloužil se o to Emanuel Lehocký (1876–1930) a spolek Napred: v roce 1904 tu vznikl Ústřední výbor organizace slovenského dělnictva a v říjnu téhož roku začaly vycházet Slovenské robotnícke noviny.
Napětí v národnostní sféře pak vyústilo v krizi. V červnu 1905 vznikla v Bratislavě samostatná Slovenská sociálnědemokratická strana Uherska, fungovala ale jen do roku 1906: vedení celouherské strany ji neuznalo a různými opatřeními – především hrozbou zákazu vstupu členů do odborů – ji donutilo vrátit se pod křídla mateřské strany.
Obrat přinesl rok 1917 a protiválečné hnutí. Rezolucí z demonstrace v Liptovském Svätém Mikuláši 1. května 1918 slovenští sociální demokraté podpořili myšlenku společného státu s českým národem a tři z nich – Lehocký, Ján Maršalko a Adolf Horváth – se stali členy výkonného výboru Slovenské národní rady ustavené 30. října 1918 v Martině.
Sjezd, který rozhodl
Novou etapu otevřel první sjezd slovenských sociálních demokratů 25. prosince 1918 v Liptovském Svätém Mikuláši. Byl výrazem vůle 12 203 ve straně a 13 736 v odborech organizovaných socialistů a měl konstitutivní charakter: rozhodl, že se slovenská organizace spojí s Československou sociálně demokratickou stranou dělnickou, a zvolil nový dvanáctičlenný slovenský výkonný výbor se sídlem v Bratislavě.
Bezprostředně po skončení sjezdu odjelo 25 delegátů do Prahy na 12. sjezd strany, aby své rozhodnutí tlumočili. Sjezd fúzi schválil a rozhodl o vzniku KRAJINSKÉ ORGANIZACE na Slovensku jako integrální součásti celostátní strany. Slovenský výkonný výbor podléhal ústřednímu výkonnému výboru v Praze.
Dérer a jedna věta
Vlastní program slovenští sociální demokraté nikdy nepotřebovali – ztotožnili se s dokumenty celostátní strany. Jejich specifika se objevovala v předvolebních prohlášeních a v článcích, a mezi jejich autory je třeba vyzdvihnout Ivana Dérera (1884–1973), který slovenské organizaci určil hlavní směr.
Sociální demokraté byli v meziválečném období nejvýraznějšími nositeli myšlenky československé jednoty. Dérer napsal: „Je mojím najhlbším presvedčením, že Česi a Slováci tvoria jeden národ.“ Neznamenalo to ale, že by popíral existenci slovenského národa – svou interpretaci shrnul větou „Československá národná jednota znamená nie pohltenie Slovákov, ale naopak, ich posilnenie“.
Měl pro to bezpečnostní argument. Samostatné Slovensko podle něj „bude len hračkou v rukách tých, ktorí majú alebo budú mať záujmy, aby sa na úkor Slovenska odškodňovali“, a v roce 1938 dodával, že desetimilionový národ se z mapy Evropy tak snadno vymazat nedá, kdežto s dvoumilionovým si silní sousedé poradí.
Z toho plynul i postoj k autonomii. Strana ji odmítala, protože v ní viděla předstupeň odtržení, a zásadně se vymezovala vůči Hlinkově slovenské ľudové straně. Jako alternativu nabízela decentralizaci státní správy: přesun pravomocí z ústředních orgánů na krajinské a župné instituce.
Hospodářské deficity Slovenska přitom strana reflektovala správně. Ivan Markovič (1888–1944) předložil v roce 1924 jako ministr unifikací vládě soupis úkolů: žádal zásadní zvýšení státních dotací do průmyslu a úpravu systému zadávání státních zakázek s preferencí Slovenska. Příčinu zaostávání ale strana viděla hlavně v kulturní a vzdělanostní úrovni obyvatelstva, a proto kladla důraz nejprve na školství a osvětu. Markovič to shrnul lapidárně: „Najskôr osvetové prednášky, a potom porozumenie pre potreby intenzívneho hospodárstva.“
Rozklad
Formování strany na Slovensku poznamenal až do poloviny 20. let turbulentní vývoj. Ideová diferenciace probíhala pod vlivem zradikalizovaného východu a jihu země, kde situaci ovlivňovali maďarští komunisté. Nositeli levicových tendencí byli hlavně odboráři kolem Krajinské odborové rady v Ružomberku.
V září 1920 se rozpoutal boj o svolání sjezdu v Martině. Ústřední výkonný výbor v Bratislavě rozhodl o jeho odložení, levice ale prosadila konání v řádném termínu; sjezd se vyslovil pro přijetí zásad Kominterny a zvolil akční výbor. Levice tím převzala vedení strany na Slovensku a bratislavské ústředí se stalo menšinovou frakcí. Sjezd v Ľubochni se pak konal v lednu 1921 a po jeho úředním rozpuštění zvolila část delegátů nový akční výbor, který dostal mandát řídit budoucí sekci KSČ.
Důsledky byly drtivé. Po vzniku KSČ se krajinská organizace sociální demokracie na Slovensku téměř rozpadla, protože k nim přešly dvě třetiny členské základny a množství organizací zaniklo. Ve větší míře se je podařilo udržet jen v Bratislavě a na středním Slovensku.
Čísla
Výsledky to ukazují bez příkras. V roce 1920 získala strana na Slovensku 510 341 hlasů do Poslanecké sněmovny, tedy 35,05 %, a první místo; v Košické župě dostala dokonce 73,9 % odevzdaných hlasů. V roce 1925 to bylo 60 635 hlasů (4,25 %) a šesté místo, v roce 1929 135 506 hlasů (9,49 %) a v roce 1935 184 389 hlasů (11,34 %), tedy páté místo.
Klíčový detail: Dérer jako poslanec a další zástupci získávali mandáty často až v dalších skrutiniích. Členská základna přitom postupně rostla – v roce 1925 statistika uváděla 12 349 členů ve 197 organizacích, v roce 1932 už 22 893 členů a 622 organizací. Nejsilnější byla bratislavská župa, národnostně smíšená, v níž organizace tvořili Slováci, Němci, Maďaři a Židé.
Zastoupení ve výkonné moci nebylo početné, ale významné. Dérer byl v Tusarově druhé vládě ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska, později ministrem pro sjednocení legislativy, ministrem školství a od roku 1934 až do zániku republiky ministrem spravedlnosti.
Žilina
Na podzim 1938 se vyhrotily názory na postavení Slovenska. Dérer pro jednání v Žilině zpracoval plán blízký původnímu Benešovu, sám ale byl kvůli ortodoxnímu čechoslovakismu pro ľudáky personou non grata, takže s návrhem vystoupil Martin Korman.
Žilinskou dohodu o autonomii Slovenska ze 6. října 1938 sociální demokraté nepodepsali. Absence podpisu je politicky diskvalifikovala a fakticky vyřadila z podílu na moci; nové vedení pak se závěry dohody vyslovilo souhlas, 16. listopadu 1938 ale Ministerstvo vnitra Slovenské krajiny činnost strany zastavilo.
Připomeňme si
● Odkud strana přišla. Slovenské organizace byly do roku 1918 součástí uherské sociální demokracie s ústředím v Budapešti.
● Jak vznikla. Sjezd 25. prosince 1918 v Liptovském Svätém Mikuláši rozhodl o spojení s československou stranou.
● Co hlásala. Československou jednotu; podle Dérera znamenala „nie pohltenie Slovákov, ale naopak, ich posilnenie“.
● Jak ji rozložil rozkol. Ke komunistům přešly dvě třetiny členské základny.
● Jak dopadala ve volbách. 35,05 % v roce 1920, 4,25 % v roce 1925, 9,49 % v roce 1929 a 11,34 % v roce 1935.
● Jak skončila. Žilinskou dohodu nepodepsala a 16. listopadu 1938 jí byla zastavena činnost.
Proč o tom číst
Sociální demokracie patřila k nejstarším stranám působícím na Slovensku a díky dobrým zkušenostem s českými kolegy z doby před válkou se po roce 1918 rozhodla pro spojení. První volby jí přinesly nečekaný úspěch, tuto pozici ale brzy ztratila kvůli vnitrostranické krizi a masovému přechodu členů ke komunistům. Pozici z počátku 20. let už do konce republiky neobnovila. Důvody jsou dva: členskou základnu tvořili především dělníci, jejichž počet byl kvůli hospodářskému profilu Slovenska limitovaný, a socialistická, čechoslovakistická a sekularizační linie byla v rozporu s náladami většiny společnosti toužící po národní emancipaci.
Celou kapitolu o krajinské organizaci sociální demokracie na Slovensku – s programem, organizací, satelitními svazy, tiskem, vnitřními poměry i volebními tabulkami – napsala historička Linda Osyková do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
