Článek
Tři strany, jedna republika
Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla spojením tří organizací, které dosud dělila hranice mezi Předlitavskem a Uhrami. Slovenská sociální demokracie přerušila po vzniku republiky veškeré styky s maďarskou sociální demokracií a jako první strana se přihlásila k sesterské organizaci v českých zemích: její vedení v čele s Emanuelem Lehockým (1876–1930) svolalo na 25. prosince 1918 sjezd do Liptovského Svätého Mikuláše, který rozhodl o začlenění.
O dva dny později se v Praze sešel 12. sjezd, potvrdil sjednocení s takzvanými centralisty a přijal nový organizační řád i nový název. Strana se tak stala vůbec první politickou stranou s celostátní působností. Co se nepodařilo, bylo sjednocení všech socialistů: sjezd podmínil splynutí se stranou československých socialistů přijetím programu založeného na sociálnědemokratických zásadách, což bylo pro druhou stranu nepřijatelné.
Předtím ale musela strana projít vlastní proměnou. Dosavadní politiku loajality vůči Rakousko-Uhersku, politiku „přezimování po dobu války“, kterou představovalo vedení Bohumíra Šmerala (1880–1941), ostře kritizovala radikálně a nacionálně orientovaná opozice v čele s Gustavem Habrmanem (1864–1932) a Rudolfem Bechyněm (1881–1948). Žádali, aby se strana přestala orientovat na uspořádání v rámci podunajského soustátí a začala mířit k samostatnému československému státu.
Zlom přišel v červnu 1917 na konferenci socialistických stran ve Stockholmu, kde čeští delegáti žádali „utvoření samostatného státu českého“ a politické sjednocení všech příslušníků českého národa – „tedy také Slováci“. Šmeral se poté vzdal funkce předsedy, protože politika prorakouského aktivismu neuspěla. Strana se pak podílela na ustavení Národního výboru, v němž byl jednatelem František Soukup (1871–1940), později jeden z „mužů 28. října 1918“.
Rozkol
Do prvních parlamentních voleb šla sociální demokracie ještě jako jednotná strana, vnitřně už ale byla rozdělená. Dne 7. prosince 1919 uspořádalo radikálně levicové křídlo první samostatnou konferenci a ustavilo se jako zvláštní směr – marxistická levice. Žádalo diktaturu proletariátu, zřízení dělnických rad a připojení ke Komunistické internacionále.
Volby v dubnu 1920 strana přesto vyhrála: ze 254 poslanců získala 74 křesel, tedy 25,7 % hlasů. Takového výsledku už sociální demokracie nikdy nedosáhla.
Pak šlo všechno rychle. Na celostátní konferenci 5. září 1920 se stoupenci levice přihlásili k 21 podmínkám pro vstup do Kominterny a chtěli je prosadit v celé straně. Zastupitelstvo strany proto 14. září poměrem 39 ku 18 hlasům přijalo rezoluci, že vyznavači komunistické linie nemohou nadále zůstat členy; zároveň odložilo plánovaný sjezd, protože se oprávněně obávalo, že by na něm levice získala většinu.
Marxistická levice následujícího dne prohlásila dosavadní vedení za rozpuštěné, svolala delegáty na původní termín a večer zabrala Lidový dům, kde sídlila i redakce Práva lidu. Sjezd, který uspořádala koncem září, se stal základem budoucí komunistické strany; řádný 13. sjezd v listopadu 1920 pak vyloučení komunistů potvrdil. Soud nakonec přiřkl Lidový dům umírněnému vedení a levice vyzvala ke generální stávce – ta ale ukázala, že se obavy z bolševického převratu nenaplnily.
Cena byla vysoká. Většina dělnického členstva přešla k levici a jen na Plzeňsku a Ostravsku zůstala vedení věrná větší část základny. Z poslaneckého klubu, který po volbách čítal 74 členů, zůstalo 49 poslanců.
Co nahradilo revoluci
Konsolidace přišla s návratem do vlády. V září 1921 vyslala strana do kabinetu Edvarda Beneše tři ministry a zpráva ke sjezdu v Moravské Ostravě v dubnu 1924 už konstatovala, že je strana v podstatě stabilizovaná.
Na to navázal nový program, schválený na 16. sjezdu v září 1930. Otevíralo ho Prohlášení zásad, které bylo historickým kompromisem: spojovalo stranu s její marxistickou minulostí a zároveň jí otevíralo dveře k modernímu etickému socialismu. Referát Josefa Stivína (1879–1941) o revizi programu to řekl bez okolků: „My jsme se při této formulaci neptali a nebudeme ptát, je-li či není-li to marxismus, nýbrž je-li či není-li to pravda.“ Klíčová byla pasáž, kde se strana bezvýhradně hlásila k republice a prohlašovala, že „bude vždy věrně odhodlaně hájit demokratické republikánské, sociální a kulturní zařízení této republiky“.
Na krizi pak reagoval Program hospodářského oživení, na němž se výrazně podílel národohospodář Josef Macek (1887–1972); žádal velkorysé investice do veřejných prací a inspiroval se Rooseveltovým New Dealem.
Kolos s tělocvičnami
Sílu strany netvořily jen mandáty. Nejdůležitější satelitní organizací bylo odborové hnutí: v odborových svazech soustředěných v Odborovém sdružení československém bylo v roce 1937 organizováno 748 712 členů. Nejsilnější z nich, Svaz kovodělníků, čítal téměř 100 000 členů a v jeho čele stál Antonín Hampl (1875–1942), zároveň předseda strany.
Ke konci roku 1935 působilo 1 312 dělnických tělocvičných jednot se 142 325 členy; pořádaly dělnické olympiády, ale věnovaly se i výchově k brannosti. Organizovanost žen dosáhla koncem roku 1936 čísla 40 557.
Zvláštní místo měla Dělnická akademie, která byla osvětovou institucí i hlavním centrem teoretického myšlení strany; na jaře 1938 měla 84 poboček s 11 742 členy. Právě z jejího okruhu vzešel v květnu 1938 manifest Věrni zůstaneme a následně Petiční výbor téhož jména, který zorganizoval petiční akci na podporu obrany republiky – shromáždil jeden a půl milionu podpisů.
Kdo stranu vedl
Hampl se po krátké ministerské epizodě plně věnoval funkci předsedy a praktickou koaliční politiku přenechával kolegům. Právě to z něj udělalo osobu vhodnou pro jednání v krizových situacích; prokázalo se to na podzim 1938, kdy spolu s předsedou agrární strany Rudolfem Beranem uzavřel dohody, které zásadně ovlivnily řešení československé krize.
Hlavním mužem vládní politiky byl Bechyně. Od roku 1922 působil v Pětce, od roku 1929 byl náměstkem předsedy vlády a ve výkonné moci de facto mužem číslo tři. Významnou pozici měl i Ivan Dérer (1884–1973), předseda zemského výboru strany na Slovensku a dlouholetý ministr školství a spravedlnosti.
Stálice koalic
Ve volbách do Poslanecké sněmovny získala strana v roce 1925 celkem 631 483 hlasů (8,9 %), v roce 1929 pak 963 462 hlasů (13 %) a v roce 1935 dokonce 1 032 773 hlasů (12,5 %), což znamenalo druhé místo mezi demokratickými československými stranami za agrárníky. Podílela se na naprosté většině koaličních vlád; jedinou výjimkou byla panská koalice v letech 1926–1929.
Po celá 30. léta pak v koalicích úzce spolupracovala s národními socialisty a spolu se skupinou Hradu tvořily hlavní opěrné sloupy liberálnědemokratického uspořádání.
Ve zprávě k mimořádnému likvidačnímu sjezdu 18. prosince 1938 se vedení ohlédlo takto: „Československou sociální demokracii doporučovala její práce pro republiku. Žádná politická strana nevykonala pro republiku tolik jako naše strana. V nejtěžších dobách roku 1920, kdy mnozí před velkou vlnou ruského bolševismu ustupovali anebo bezradně se potáceli, byla to sociální demokracie, která, obětujíc vlastní stranu, zachraňovala stát před rozvratem a zničením…“
Připomeňme si
● Jak strana vznikla. Sloučením české, centralistické a slovenské sociální demokracie na přelomu let 1918 a 1919.
● Jak vyhrála volby. V dubnu 1920 získala 25,7 % hlasů a 74 poslanců ze 254.
● Jak přišel rozkol. Levice zabrala Lidový dům a z poslaneckého klubu zůstalo 49 ze 74 poslanců.
● Jak zněl její program. Prohlášení zásad z roku 1930 spojilo marxistickou minulost s etickým socialismem.
● Jak byla silná mimo parlament. V Odborovém sdružení československém bylo v roce 1937 organizováno 748 712 členů.
● Jak skončila. Mimořádný likvidační sjezd se konal 18. prosince 1938.
Proč o tom číst
Sociální demokracie vstoupila do dvaceti let republiky jako strana svrchovaně státotvorná a podstatně přispěla ke vzniku samostatného Československa. Plně přijala Masarykovu ideu státu a princip československé jednoty – stála tedy nejen za pozitivy čechoslovakistické ideje, ale i za jejími omyly. Vůči koaličním partnerům vystupovala jako subjekt čitelný a spolehlivý, a proto chyběla jen v jediné koalici. V druhé polovině 30. let se jednoznačně postavila na stanovisko obrany republiky a demokracie a svou milionovou voličskou základnu mobilizovala výzvou k boji proti útokům zprava i zleva.
Celou kapitolu o Československé sociálně demokratické straně dělnické – s programy, organizací, satelitními svazy, tiskem, vnitřními křídly i odštěpeneckými stranami – napsal historik Jan Kuklík do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
