Článek
Slepé místo po roce 1921
Československá strana lidová (ČSL) měla na Slovensku zvláštní postavení: dlouho tam vlastně nebyla. Když se v listopadu 1921 rozpadl její společný poslanecký klub se Slovenskou ľudovou stranou, ztratila na Slovensku působnost. Až do roku 1925 pak následovalo několik snah vliv obnovit, a to z iniciativy či s podporou české lidové strany, zvlášť jejího moravského vedení v čele s Janem Šrámkem.
Nejvýznamnější byly aktivity Martina Mičury (1883–1946), bývalého místopředsedy Slovenské ľudové strany a ministra s plnou mocí pro správu Slovenska. V letech 1922–1923 se díky němu objevily první spekulace o založení nové katolické a lidové strany a o dva roky později splynuli slovenští zástupci Katolické národní sedlácké strany a Sdružení křesťanských rolníků a malorolníků s lidovou stranou pod názvem ČESKOSLOVENSKÁ STRANA ĽUDOVÁ NA SLOVENSKU.
Stranu zakládali bývalí členové Slovenské národní strany a strany agrární, skupina katolických kněží kolem Pavla Žišky (1879–1947) a několik politiků, kteří později přestoupili ze Slovenské ľudové strany – mezi nimi Miloš Bugár (1899–1959).
Spor o kulturní boj
Přímým podnětem ke vzniku strany byla série sporů z doby pokusu o vyvolání kulturního boje: reakce Slovenské ľudové strany na postup v případě pastýřského listu slovenských biskupů v roce 1924, zákon o nedělích, svátcích a památných dnech a známá Marmaggiho aféra, kdy papežský nuncius odjel z Prahy na protest proti účasti prezidenta a členů vlády na oslavách výročí upálení Mistra Jana Husa. Ve všech těchto otázkách se postup obou stran lišil.
Mičura začal měsíc před parlamentními volbami, 30. října 1925, vydávat deník Ľudová politika. V prohlášení uvedl, že nejde o vytvoření nové politické strany, ale o spojení slovenských katolíků s českou lidovou stranou – s cílem posílit pozice slovenského katolicismu ve státě a očistit katolickou i národní politiku. Heslem bylo „Za Boha a Slovač!“
Volby ale nevyšly: strana v nich získala jen 1,27 % hlasů. Úspěch Hlinkovy slovenské ľudové strany a její následná účast v panské koalici pak na čas zbrzdily i budování struktur ČSL na Slovensku. Došlo k němu až 10. června 1927 na sjezdu v Trenčianských Teplicích, kde vznikl čtyřiadvacetičlenný krajinský výkonný výbor, osmičlenné předsednictvo a krajinské zastupitelstvo. Předsedou se stal Mičura, generálním tajemníkem Bugár – a předsedou zůstal Mičura až do roku 1938.
Program: proč nelikvidujeme
Vlastní a definitivní program přijal sjezd roku 1927 a jeho název byl sám o sobě odpovědí kritikům: „Prečo nelikvidujeme, čili čo chce Československá strana ľudová na Slovensku“. Strana se v něm vymezila především vůči Hlinkově slovenské ľudové straně, zdůraznila nebezpečí bolševizace společnosti a plánovala hájit zájmy republiky a v ní Slováků, církve a křesťanského náboženství.
V národnostní otázce zvolila dvojznačnou polohu. Slovenské křídlo nejednoznačně přijalo čechoslovakistickou koncepci státu a zdůrazňovalo státotvorný přístup, v tisku ale přízvukovalo svou samostatnost při rozhodování ve zvláštních slovenských věcech a připomínalo požadavek, aby Češi respektovali specifické slovenské požadavky.
Členskou základnu tvořili katoličtí kněží, část laické inteligence a středních vrstev řemeslníků a obchodníků, především v regionech Turiec, Kysuce a Nitra. Tisk byl silnou stránkou – a zároveň ukazoval, odkud vedou nitky: deník Ľudová politika i týdeník Ľudový chýrnik vycházely s podporou ústředí české lidové strany v bratislavské tiskárně Ľudotypia, kde sídlily i redakce a sekretariáty strany.
Mandáty z českých hlasů
Vznik strany provázela nevole Hlinkovy slovenské ľudové strany, ale i dalších konzervativních skupin v republice, především v části pražské církevní hierarchie. Jistou podporu si získala od nitranského biskupa Karola Kmeťka, širší okruh členů ani sympatizantů ale oslovit nedokázala.
Svědčí o tom volební výsledky. Nejlepšího dosáhla v roce 1928 ve volbách do krajinského zastupitelstva, kde získala 3,31 %. V parlamentních volbách roku 1929 získala 2,56 % hlasů a v roce 1935 si pozici udržela se ziskem 2,31 %, což v zásadě znamenalo, že voličskou základnu rozšířit nedokáže.
Klíčový detail je ale jinde. Mičura jako poslanec a Žiška jako jediný senátor za ČSL na Slovensku získávali své mandáty až v dalších povolebních skrutiniích – díky hlasům lidové strany v českých zemích. Slovenská organizace tedy byla formálně samostatná, ideově i finančně ale závislá na moravském vedení. Mezitím probíhala jednání o společném bloku českých a slovenských katolických stran; zásadní podmínkou ale bylo zastavení činnosti ČSL na Slovensku, a tak úspěšná nebyla.
Konec přišel rychle. Po Mnichovu a vyhlášení autonomie pod tlakem ľudové strany vyšlo v listech Slovák i Ľudová politika prohlášení, podle nějž těmito událostmi přestal důvod rozlišovat slovenské katolíky na aktivisty a opoziční – tedy oba hlavní argumenty existence strany. Dne 30. října 1938, symbolicky přesně v den, kdy strana v roce 1925 vznikla, došlo k organizačnímu začlenění do Hlinkovy slovenské ľudové strany a Mičura se Žiškou vstoupili do jejího poslaneckého a senátorského klubu.
Připomeňme si
● Proč strana vznikla. Po rozpadu společného klubu v listopadu 1921 ztratila ČSL na Slovensku působnost a chtěla se tam vrátit.
● Kdo ji vytvořil. Martin Mičura, bývalý místopředseda Slovenské ľudové strany a ministr s plnou mocí pro správu Slovenska.
● Jaké měla heslo. „Za Boha a Slovač!“, vyhlášené v deníku Ľudová politika 30. října 1925.
● Jak zněl její program. Sjezd roku 1927 ho pojmenoval „Prečo nelikvidujeme, čili čo chce Československá strana ľudová na Slovensku“.
● Jak dopadala ve volbách. 1,27 % v roce 1925, 3,31 % v krajinských volbách 1928, 2,56 % v roce 1929 a 2,31 % v roce 1935.
● Jak skončila. Dne 30. října 1938, přesně třináct let po svém vzniku, se začlenila do Hlinkovy slovenské ľudové strany.
Proč o tom číst
Bylo těžké identifikovat se zároveň jako slovenský a československý katolík. Počtem členů i příznivců šlo o nevýraznou stranu, která ovšem díky spojení s českým prostředím vliv měla i mohla mít. Jejím největším problémem se jeví lavírování při řešení slovenské otázky: být současně slovenským i československým katolíkem se mohlo slovenskému voliči zdát jako nepřehledné a nečitelné, zvlášť když v opozici úspěšně působila jiná katolická strana.
Celou kapitolu o krajinské organizaci Československé strany lidové na Slovensku – s programem, organizací, satelitními svazy, tiskem i volebními výsledky – napsali historici Michal Marťák a Miloš Trapl do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
