Článek
Živná půda, na které nic nerostlo
Slovensko po první světové válce bylo pro radikalismus úrodnou půdou. Značná část společnosti, unavená z dlouhého konfliktu a zasažená jeho ekonomickými důsledky, podléhala populismu jednoduchých řešení a vykoupení viděla v marxistické levici. Vítězství sociálních demokratů, kteří v prvních parlamentních volbách v dubnu 1920 sdružovali i komunisty, postavilo pravici do pozoru.
Vedle konzervativní a centristické pravice se tu objevila skupina nespokojenců, kteří pohrdali komunisty, ale kritizovali i demokratické zřízení jako úpadkovou formu vlády sloužící cizím zájmům. Vzorem se jim stal bývalý italský socialista Benito Mussolini, který se v říjnu 1922 ujal úřadu premiéra. Napodobit ho se na Slovensku zkoušelo hned – v listopadu 1922 vznikla pod patronátem Slovenské národní strany Jednota slovenských junáků, známá jako Junobrana, avšak víc sympatizantů to nepřitáhlo.
Pořádková služba, která si vyložila úkol široce
Jinak to vypadalo v ľudáckém táboře. Hlavním konkurentem Slovenské ľudové strany nebyli na začátku 20. let agrárníci, ale komunisté, kteří ľudáckým řečníkům rozbíjeli shromáždění. Předseda strany Andrej Hlinka proto schválil návrh čerstvé akvizice strany, právníka Vojtecha Tuky (1880–1946), aby pod jejími křídly vznikla pořádková služba. Dostala jméno Rodobrana.
Rodobranci ale svou ochrannou úlohu pojali příliš zeširoka. Kvůli četnému vyvolávání konfliktů na veřejnosti a bitkám s politickými odpůrci se dostávali do rozporu se zákonem natolik, že je stát vyhodnotil jako bezpečnostní hrozbu a v srpnu 1923 organizaci pozastavil činnost. Rodobrana přešla do ilegality, což ale v praxi znamenalo jen přestávku v oficiálních aktivitách: vazby, setkávání i cvičení pokračovaly v rámci tělovýchovné organizace Orol, která tvořila protipól Sokola.
Formálně stál v čele mladý právník Vojtech Hudec, klíčovou roli ale měli dva mnohem známější muži: Tuka jako duchovní vůdce a Alexander Mach (1902–1980) jako výkonný činovník. Jednou z Tukových ústředních myšlenek byla konspirace. Organizace nevedla seznamy členů, rodobranec neměl legitimaci a znal jen úzký okruh svých druhů. Reálně ale Rodobrana žádné akce proti bezpečnosti státu nepodnikala a nejnebezpečnější součástí její výzbroje byly obušky a valašky.
Diktatura srdce
Po znovulegalizování v roce 1926 se vše zrychlilo. Dne 26. července vyšlo první číslo listu Rodobrana, který redigoval Mach; útočil v něm na československý demokratický systém, na Čechy, Židy, socialisty i liberály a vyzdvihoval Mussoliniho jako hrdinu. Cenzor v listu místy vybílil celé pasáže, což rodobrance jen utvrzovalo v přesvědčení, že své poslání plní dobře.
Charakter hnutí se měnil postupně. Bezprostředně po založení šlo spíš o radikálně nacionalistické než fašistické uskupení; posun nastal po roce 1925, kdy se Hlinkova slovenská ľudová strana stala nejsilnější stranou na Slovensku, a apetit rodobranců s ní rostl. Pro upevnění zásad vydal Tuka roku 1928 brožuru Rodobranecký katechizmus a inspiroval se v ní motivy křesťanského mysticismu, aby hnutí zatraktivnil pro co nejširší masy.
Tomu odpovídaly i rituály. Příslušníci vzdávali úctu relikvii údajné Kristovy krve v klášteře v Hronském Beňadiku, kde se konala setkání a přísahy hnutí. V přísaze na „predrahú Svätú Krv Kristovu“ se zavazovali bránit křesťanství, národ a vlast a vydávali se za následovníky revolučních bojovníků i mýtických sitnianských rytířů. Rodobrana sice odmítala, že by chtěla zavést fašistickou diktaturu, netajila se ale touhou prosadit takzvanou diktaturu srdce – tedy opatření, která jim „diktuje srdce“. Italský vzor imitovala i v detailech: jako pozdrav používala napřaženou pravici.
Pro samotnou ľudovou stranu se stávala přítěží, hlavně v letech 1927–1929, kdy byli ľudáci součástí takzvané panské koalice. Konec přišel s procesem roku 1929: Tuku a Macha zatkli a obžalovali z protistátního spiknutí. Soud podvratnou činnost organizace neprokázal, Tuka byl ale odsouzen na 15 let za špionáž ve prospěch Maďarska a Rodobrana už ze sebe nálepku rozvratného živlu nesmyla. S pádem vůdce zaniklo hnutí – revoluční fašismus v řadách ľudové strany ale přežíval a koncem 30. let se probudil v Hlinkově gardě, která se ke své předchůdkyni hrdě hlásila.
Pivní společnosti, z nichž vznikla strana
Druhou linií byla celostátní Národní obec fašistická (NOF). Vznikla v březnu 1926 sloučením tří ultranacionalistických organizací, které lze nazvat spíše pivními společnostmi než standardními politickými sdruženími. Nejstarší z nich, Národní hnutí, uspořádalo ustavující schůzi skutečně v pivovarské restauraci v Bratislavě 10. března 1923; policie odhadovala jeho jádro na nejvýš sto osob. Českoslovenští fašisté – Národovci se ustavili v Bratislavě 4. prosince 1923 a rychle sdružili asi 500 lidí. Třetí složkou byli Červenobílí, kteří mířili na intelektuálnější publikum a v náznacích představili i program pro Slovensko s požadavkem autonomie.
V čele sjednocené NOF stanul legionářský generál Radola Gajda. Byl podle autora spíš živoucím symbolem než vhodnou lídrovskou osobností: fašistům imponovala jeho protibolševická legenda a negativní postoj k Masarykovu Hradu, politickým vizionářem ale nebyl. Program strany se inspiroval italským modelem a prosazoval přebudování Československa na korporativní stát, v němž budou místo politických stran vládnout stavy a moc budou držet výlučně Češi a Slováci; vymezoval se proti německé, maďarské a židovské menšině.
Právě tady byl zakopaný pes. Straně chyběl slovenský program: NOF sice uznávala Slováky za samostatný národ, ale část jejího členstva v českých zemích slovenský autonomismus hodnotila jako malicherný partikularismus.
Vzestupy, pády a konec
Začátky přesto vypadaly nadějně. Začátkem května 1926 měla bratislavská jednota téměř 1 500 příslušníků a na začátku roku 1927 působilo na Slovensku 36 jednot, přičemž samotná Bratislava měla přes 3 000 členů. Pak ale přišly vnitřní konflikty, rozkol v pražském vedení se přenesl i do Bratislavy a na přelomu 20. a 30. let existovaly slovenské jednoty jen statisticky na papíře.
Oživení přinesli v letech 1931–1932 aktivisté kolem Jána Iváka (1889–1966), jehož Gajda v březnu 1934 prosadil do čela Zemské rady NOF pro Slovensko. Volební čísla ale mluvila jasně: v prvních volbách dostala koalice s Jiřím Stříbrným na Slovensku žalostných 1 810 hlasů (0,13 %), ve volbách do krajinského sněmu v roce 1928 propadla s 1,75 % a teprve v květnu 1935 získala 2,01 % a jeden ze šesti mandátů, který obsadil Ivák.
I tyto hlasy fašisté dostali hlavně díky účelovým lžím: od roku 1933 oportunisticky přepnuli z centralismu na autonomistickou vlnu, a jakmile překročili brány parlamentu, na sliby zapomněli. Nejvěrnější regiony pak začaly loď opouštět. NOF ukončila na Slovensku činnost 5. listopadu 1938, kdy se dobrovolně-násilně vlila do Hlinkovy slovenské ľudové strany.
Připomeňme si
● Jak vznikla Rodobrana. Jako pořádková služba ľudové strany na návrh Vojtecha Tuky, schválený Andrejem Hlinkou.
● Jak si vykládala svůj úkol. Tak široce, že jí úřady v srpnu 1923 pozastavily činnost a ona pokračovala pod hlavičkou Orla.
● Jak vypadala její ideologie. Revoluční fašismus smíšený s náboženskými prvky, přísahy u relikvie v Hronském Beňadiku, napřažená pravice jako pozdrav.
● Jak skončila. Procesem roku 1929, v němž byl Tuka odsouzen na 15 let za špionáž ve prospěch Maďarska.
● Jak dopadla Národní obec fašistická. Na Slovensku 0,13 % v prvních volbách a 2,01 % v roce 1935, jeden poslanec.
● Jak to celé pokračovalo. Rodobranecká tradice se koncem 30. let vrátila v Hlinkově gardě.
Proč o tom číst
Fašismus na Slovensku patřil k okrajovým, ale ne zcela zanedbatelným proudům. Slovenská linie, reprezentovaná Rodobranou, soustředila hlavně mladé radikály – a právě Rodobrana vytvořila v ľudové straně základy fašistického jádra, které se naplno projevilo po podzimu 1938. Československá linie zastoupená NOF naopak nedokázala reflektovat nastavení slovenské společnosti: přišla pozdě, bez propracovaného programu a bez řešení slovenské otázky. Její obraz navíc srazily zprávy o hýřivém životě funkcionářů a rozsáhlé defraudaci stranických financí – v ostrém kontrastu s mottem, podle nějž mělo být blaho vlasti „najvyšším zákonom“.
Celou kapitolu o fašismu na Slovensku – s programy, organizací, tiskem i volebními výsledky – napsal historik Anton Hruboň do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
