Článek
Strana, která do republiky vstupovala připravená
Do nového státu vstupovala Česká agrární strana jako plně rozvinutá masová strana s pevnou organizací a zkušenostmi z posledních let monarchie. Za výhodnou výchozí pozici vděčila i obratné politice svých vůdců za války: nepostavila se do otevřené opozice proti militaristickému režimu, současně ale v skrytu podporovala odboj a v příhodné době se k němu i veřejně připojila.
Klíčovou postavou byl předseda strany Antonín Švehla (1873–1933), sedlák z Hostivaře. Byl hlavním iniciátorem Tříkrálové deklarace z 6. ledna 1918, v níž čeští poslanci poprvé otevřeně vyslovili požadavek sebeurčení, a při obnově Národního výboru 13. července 1918 prosadil poměrné zastoupení stran podle výsledků voleb roku 1911. V říjnových dnech byl vedle Aloise Rašína přirozeným vůdcem převratu: ráno 28. října přebíral jménem Národního výboru Obilní úřad a téhož dne spolupodepsal jako jeden z „mužů 28. října“ prohlášení samostatnosti. Úzké sepětí s novým státem měl demonstrovat i nový název, přijatý v dubnu 1919 – Republikánská strana československého venkova.
Slovensko: dvě koncepce a jedna fúze
Na Slovensku vznikalo agrární hnutí obdobně jako v českých zemích, ale s výrazným zpožděním; k založení strany došlo až po vzniku Československa. U jejího zrodu stáli Vavro Šrobár a Milan Hodža (1878–1944), přičemž hned na začátku se střetly dvě koncepce. Hodža stavěl na síti rolnických besed, které měly shromažďovat hlavně zájemce o příděl půdy z chystané pozemkové reformy; Šrobár, tehdy ministr s plnou mocí pro správu Slovenska, uvažoval o „vládní“ straně zřizované i za pomoci oficiálních institucí.
Národná republikánska strana roľnícka se ustavila 16. září 1919, volby roku 1920 ale skončily zklamáním. Pod tlakem českých agrárních předáků, přičemž Švehla žádal, aby „jeden jediný hlas zazníval od Vysokých Tater až po Šumavu“, došlo v červnu 1922 ke sloučení. Vznikla Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.
Kolos, který nebyl jen stranou
Sílu strany netvořily jen mandáty. Základem byla členská základna: v roce 1928 dosáhl počet místních organizací 19 620 a tam, kde se nedařilo založit buňku, působil alespoň důvěrník. Kolem toho se rozprostírala síť přidružených organizací – mládežnická organizace vykazovala v roce 1937 na 133 285 členů a i Selské jízdy, navazující na tradici selských banderií, měly na sklonku republiky téměř 30 000 členů.
Hospodářské zázemí bylo ještě mohutnější. Ústřední jednota hospodářských družstev sdružovala v roce 1937 celkem 4 103 družstev s přibližně 600 000 členy. Právě tady je třeba hledat hlavní zdroj mocenskopolitických pozic strany – aniž by to snižovalo přínos družstev pro modernizaci venkova, od elektrifikace přes meliorace až po mechanizaci.
K tomu je nutné připočíst tisk. Ústředním listem byl deník Venkov, o jehož vznik se roku 1906 zasloužil Švehla; koncern Novina vydával koncem 30. let 64 titulů novin a časopisů. A strana byla i moderní: už v roce 1926 začal na vlnách Radiojournalu pravidelně vysílat Zemědělský rozhlas.
Spory o půdu
Navenek působila strana kompaktně, uvnitř to bylo jinak. Nejostřejším sporem prvních let republiky se stala pozemková reforma. Z řad jejích odpůrců se ve vedení zformovala takzvaná agrární opozice a koncem roku 1919 se část statkářského křídla v čele s Rudolfem Bergmanem odtrhla jako Československá rolnická jednota. Ohlas byl malý a skupina se posléze připojila k národní demokracii.
Vůdcem statkářské skupiny, která ve straně zůstala, byl Karel Prášek (1868–1932). Jako ministr zemědělství brzdil pozemkovou reformu a často znemožňoval Švehlovi dosáhnout kompromisu se socialistickými koaličními partnery. Definitivně musel odejít v souvislosti s takzvanou lihovou aférou roku 1924 a v lednu 1925 byl ze strany vyloučen. Veřejnost čekala rozštěpení, zvlášť když Prášek v únoru 1925 založil Československou stranu agrární a konzervativní. Jeho strana ale ve volbách zcela propadla – dostatek hlasů nezískal ani její předseda – zatímco republikánská strana se stala nejsilnější stranou ve státě.
Slovenskou část strany naproti tomu žádné štěpení nepostihlo. Poznamenalo ji jen soupeření obou zakladatelů, z něhož během krátké doby vyšel vítězně Hodža.
Éra premiérů
Politický vzestup se odrazil ve volbách. V roce 1920 získal blok českých a slovenských agrárníků 603 000 hlasů (9,7 %) a druhé místo, v roce 1925 už 901 000 hlasů (13,7 %) a první, v roce 1929 pak 1 105 000 hlasů (15 %). V posledních volbách roku 1935 sice strana získala 1 176 000 hlasů, procentuálně to ale znamenalo mírnou ztrátu a v počtu hlasů ji předstihla Sudetoněmecká strana; prvenství v mandátech si udržela až díky propočtům v dalších skrutiniích.
Ve vládách ovládala klíčové resorty – vždy ministerstvo zemědělství a ministerstvo vnitra, většinou i národní obrany. Od podzimu 1922 stál v čele všech parlamentních vlád některý z agrárních předáků: Švehla, po jeho onemocnění František Udržal, v době krize Jan Malypetr a od roku 1935 Hodža, první Slovák v premiérském křesle. Sám Švehla shrnul své pojetí politiky lapidárně: „Politika je pravé umění, větší než sochařství. Hlína a kámen se nebrání, ale já musím brát do rukou tu křečkovitou lidskou náturu a hníst ji, modelovat ji. […] Co z ní chci udělat? Stát!“
Slabinou byla zahraniční politika, doména Edvarda Beneše, s nímž měli agrárníci dlouhodobě komplikovaný vztah – na rozdíl od prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, s nímž si Švehla výborně rozuměl. Při Benešově volbě prezidentem v roce 1935 hráli agrárníci vabank s vlastním kandidátem, botanikem Bohumilem Němcem, a prohráli.
Konec, který nebyl dobrovolný
Po Švehlově smrti v prosinci 1933 zůstala funkce předsedy dva roky neobsazená; teprve na podzim 1935 byl zvolen dlouholetý tajemník Rudolf Beran (1887–1954), Jihočech, který se u Švehly vyučil politickému řemeslu. Po Mnichově se česká část strany rozplynula ve Straně národní jednoty, jejímž předsedou se Beran stal 18. listopadu 1938; slovenská část splynula už počátkem října s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou.
Za okupace se agrárníci zapojili do odboje. Beran byl v květnu 1941 zatčen gestapem, odmítl dát i loajální prohlášení vůči Říši a v červnu 1942 byl odsouzen k deseti letům těžkého žaláře; po osvobození ho pro změnu Národní soud odsoudil na 20 let za údajnou kolaboraci a on ve vězení roku 1954 zemřel. Generálního tajemníka Jindřicha Žilku popravili nacisté za heydrichiády.
Strana přesto obnovena nebyla. Nekomunistické strany Národní fronty přistoupily na požadavek „zjednodušení“ politického systému, v praxi ale všem šlo o likvidaci konkurence: komunisté se báli, že se proti agrárníkům na venkově neprosadí, a demokraté v nich viděli dřívějšího mocného partnera, jehož síla je dráždila.
Připomeňme si
● Jak strana vstupovala do republiky připravená – a jak Antonín Švehla ráno 28. října 1918 přebíral Obilní úřad.
● Jak vznikla celostátní strana. Ke sloučení českých a slovenských agrárníků došlo v červnu 1922.
● Jak vypadal její kolos. V roce 1928 měla 19 620 místních organizací, Ústřední jednota hospodářských družstev sdružovala 600 000 členů.
● Jak skončil spor o pozemkovou reformu. Karel Prášek byl v lednu 1925 vyloučen a jeho nová strana ve volbách propadla.
● Jak strana ovládla vlády. Od podzimu 1922 stál v čele každé parlamentní vlády agrárník.
● Jak strana skončila. Po Mnichově se rozplynula ve Straně národní jednoty a po roce 1945 už obnovena nebyla.
Proč o agrárnících číst
Šlo o jedinou masovou agrární stranu působící ve vyspělém průmyslovém státě, což bylo v evropských poměrech zvláštností. Její síla tkvěla v tom, že nebyla jen politickou stranou, ale kolosem propojeným s hospodářským zázemím, odbory, vzdělávacími institucemi a finančními podniky – proti němuž se na venkově prosazovalo mimořádně obtížně, ať šlo o demokratické strany, krajní pravici, nebo komunisty. Zatímco ve městech byli voliči rozděleni mezi více stran, agrárníci dokázali na venkově oslovit téměř všechny sociální vrstvy.
Celou kapitolu o Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu – s programem, organizací, družstvy, tiskem, vnitrostranickými spory i mezinárodními aktivitami – napsali historici Josef Harna a Jaroslav Rokoský do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
