Článek
Tři skupiny, z nichž vznikla jedna obec
Radikálně nacionalistická hnutí, jejichž program se postupně měnil ve fašistický, se v českých zemích začala formovat hned na počátku 20. let. Už v březnu 1921 vzniklo Národní hnutí, k němuž se v roce 1923 hlásilo asi 10 000 osob, většinou starších lidí a těch, kdo měli blízko k Československé národní demokracii.
O rok později přibyl klub Červenobílých. Měl o řád méně příznivců a tvořili je hlavně studenti; mezi zakládajícími členy byly výrazné osobnosti – například rektor Karlovy univerzity František Mareš (1857–1942) – a klub doplňoval činnost Národního hnutí tím, že formuloval ideologii počínajícího fašismu.
Třetí proud vznikl na Moravě. Inspirován vzestupem italského fašismu tu roku 1922 vytvořil organizaci Československých fašistů novinář Robert Mach (1884–1945), jeden z nejvýznamnějších ideových tvůrců českého fašismu. Centrem byla jihovýchodní a střední Morava, hlavně Holešov a Uherské Hradiště.
Sjednocení trvalo roky a bránila mu i vcelku symbolická věc – spor o to, zda vůbec používat slovo fašismus. V květnu 1925 proto vznikla organizace s podivuhodným názvem Českoslovenští fašisté – Národní hnutí obrodné, která měla kolem 13 000 členů a na konci roku už 20 000. Definitivní tečku udělal 24. březen 1926, kdy všechny zmíněné organizace splynuly v NÁRODNÍ OBEC FAŠISTICKOU (NOF).
Program: dvě vrstvy
Program měl dvě prolínající se vrstvy. Ta první nevybočovala z mezí demokracie: útoky na vládu, na politický systém označovaný za „znemravnělý“ a zkorumpovaný, požadavek státu vedeného Čechy a Slováky, opřeného o silnou armádu a náboženskou víru. Jedno z mott NOF znělo: Láska k Bohu nejvyšší ctností.
Druhou vrstvu tvořily fašistické mýty. Na ideu národní vlády navazoval mýtus o existenčním nepříteli, jímž byli především Němci a Židé – antiněmectví a antisemitismus jsou tou pověstnou červenou nití, která provází český fašismus po celou dobu první republiky. Z toho plynul požadavek přímé akce: nahradit „neplodně diskutující“ parlament prezentací síly po vzoru Mussoliniho pochodu na Řím. Otevřeně to šlo říct jen ve formulacích jako „doba diskuse, tzv. demokracie, jest za námi!“ Zrušení parlamentu se maskovalo mýtem stavovské demokracie, tedy nahrazením zákonodárného sboru institucí složenou ze zástupců jednotlivých stavů. Protože hrozilo pronásledování státní mocí, musely být tyto ideje podávány opatrně – fašistické tiskoviny přesto byly často cenzurovány nebo zakazovány.
Vůdce z legií
Vůdcovský princip ztělesňoval Radola Gajda (1892–1948), generál československých legií v Rusku. Jeho mýtus stavěl na nejsilnějším osobním prožitku – na působení v legiích za první světové války. Byl skutečně schopným válečníkem a propaganda mu říkala zborovský hrdina, který „vyvedl české vojsko vítězně přes Sibiř do Vladivostoku“; po republice dokonce putovala výstava jeho památek a dokumentů.
Na sjezdu Říšské fašistické rady ve dnech 1.–2. ledna 1927 se hnutí – aniž to navenek přiznalo – změnilo v politickou stranu. V čele stál Gajda a sedmičlenné Direktorium; v praxi byl ale Gajda neomezeným vládcem. Potvrdil to organizační řád z roku 1933, podle nějž vůdce „jmenuje a propouští členy všech sborů, rozhoduje s konečnou platností i o přijímání a vylučování členů a má právo zrušiti usnesení všech institucí“.
Zvláštní pozornost věnovali fašisté mládeži a militantním oddílům. Od léta 1927 fungovala polovojenská Omladina NOF pro členy do 25 let, organizovaná vojensky – od hodností přes přísahu po noční cvičení. Její nejvýraznější akce dopadla špatně: v noci z 22. na 23. srpna 1927 přepadla skupina členů sázavskou vilu ministerského rady Jaroslava Vorla, aby na něm vymohla dokumenty ke kárnému řízení proti Gajdovi. Skončilo to fiaskem a úředním zákazem organizace.
Štěpení
Navenek jednotné hnutí drhlo uvnitř. V říjnu 1926 vystoupil z NOF klíčový představitel brněnských fašistů Jan Navrátil (1879–1938) a založil Moravskou národní obec fašistickou; ke sloučení sice došlo už v lednu 1927, brněnská organizace se ale z té epizody nikdy plně nevzpamatovala. Téhož dne, 1. ledna 1927, byl z NOF vyloučen Robert Mach, který nesouhlasil s přeměnou v autoritářsky řízenou politickou stranu a volal „na adresu všech poctivých fašistů: ven z NOF“.
Nejzávažnější rozkol přišel v říjnu 1927 na střední Moravě, kde se zformovalo opoziční hnutí Národní tábor kolem tamního předáka Cyrilla Svozila (1886–1935). Odpor nemířil proti Gajdovi, ale proti Direktoriu, které bylo v regionech vnímáno jako prospěchářská skupina zneužívající finanční příspěvky. Na sjezdu v Olomouci v únoru 1928 se sešlo 171 delegátů ze 64 jednot a opozice přijala název Národní tábor československý; deklarovala, že nikdy nebude politickou stranou a že řízení nemá být „despotickou vůlí jednotlivce a jeho milců“. Nakonec zůstala záležitostí střední Moravy, kde ale český fašismus trvale paralyzovala.
Puč a venkov
Pokus obnovit vliv měl podobu Ligy proti vázaným kandidátním listinám, do níž se NOF v roce 1929 spojila se stranou Jiřího Stříbrného a dalšími skupinami. Výsledek voleb byl slabý: necelé procento hlasů (70 857 do Poslanecké sněmovny a 51 617 do Senátu) a tři mandáty, z nichž jeden připadl Gajdovi. Mnoho idealistických fašistů navíc projekt znechutil.
Opačný pokus dopadl ještě hůř. V noci z 21. na 22. ledna 1933 přepadlo sedmdesát příslušníků NOF kasárna v Brně-Židenicích; akce, která zřejmě měla být roznětkou celostátního převratu, byla v zárodku zlikvidována. Nejvyšší soud pak tresty razantně zvýšil a Gajda dostal šest měsíců vězení, ačkoli mu spojení s pučisty prokázáno nebylo. Paradoxně to hnutí pomohlo: z postupu soudu vznikal dojem, že podléhá tlaku vládnoucích špiček.
Mezitím se měnila mapa podpory. Celkový počet členů klesal – přibližně z 80 000 v roce 1927 na asi 56 000 v roce 1932 – strana ale ztrácela ve městech a získávala na venkově; těmto oblastem se dobově říkalo černé koridory.
Konec: vlastenec Gajda
Poslední prvorepublikové volby v roce 1935 byly barometrem. NOF v nich získala asi dvě procenta a šest poslaneckých mandátů, což byl v konkurenci radikální pravice slušný výsledek – na zásadní přerod to ale nestačilo. Čeští fašisté se ocitli v politickém vakuu: k Sudetoněmecké straně se kvůli vlastní definici existenčního nepřítele přimknout nemohli a stát je vnímal jako antisystémovou sílu. Po roce 1935 se navíc finanční problémy staly trvalými, mecenáši odcházeli a strana organizovala celorepublikovou sbírku na uhrazení Gajdových dluhů. Právě jeho rozmařilý život byl v letech 1937–1938 podnětem ke vzniku opozičních frakcí.
Jak se NOF zachová v krizi, se ukázalo v dramatických měsících roku 1938: Gajda vedl vlasteneckou kampaň a svému dlouholetému nepříteli, prezidentu Edvardu Benešovi, napsal, že strana přestává být opoziční a dává se mu plně k dispozici. Od své národnostně české fašistické báze se čeští fašisté neodchýlili až do konce samostatného Československa.
Připomeňme si
● Jak se hnutí sjednotilo. Dne 24. března 1926 splynuly Národní hnutí, Červenobílí a Českoslovenští fašisté v Národní obec fašistickou.
● Kdo byl vůdce. Legionářský generál Radola Gajda, jehož mýtus stavěl na Sibiři a jemuž organizační řád dal právo rušit usnesení všech institucí.
● Jak vypadal program. Pod povoleným povrchem mýtus existenčního nepřítele, přímé akce a stavovské demokracie místo parlamentu.
● Jak se hnutí štěpilo. Brněnská secese 1926, odchod Roberta Macha a středomoravský Národní tábor československý.
● Jak dopadl židenický puč. Sedmdesát mužů přepadlo v lednu 1933 kasárna, akce selhala – a proces hnutí paradoxně pomohl.
● Jak to skončilo. V roce 1935 dvě procenta a šest mandátů, v roce 1938 Gajdův dopis Benešovi.
Proč o tom číst
Český fašismus zůstal fenoménem spíše okrajovým a za jeho neúspěchem stály dvě věci: fašistická idea nebyla v čerstvě vzniklém státě Čechů a Slováků dost přitažlivá a personální reprezentace hnutí nebyla nijak oslnivá. Limitem se stala i vlastní ideologie: protože existenčním nepřítelem byli Němci, nemohli se čeští fašisté nikdy přimknout k nacismu, byť šlo ideově o blízké hnutí. Druhá republika a protektorát se tak staly příležitostí pro fašisty pronacistické, nikoli pro ty české.
Celou kapitolu o českém fašismu – s programem, satelitními organizacemi, tiskem, frakcemi i vztahem k ostatním stranám – napsal Pavel Kotlán do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
