Článek
Politika, která se řídila z Vídně
Německé strany v českých zemích se od těch českých lišily v jedné zásadní věci. Zatímco česká politika měla vždy před očima země Koruny české, německým stranám tato rovina zcela chyběla – nahrazovala ji úroveň říšská. Uvažovat výhradně v zemských dimenzích bylo pro tamní německé politiky nepřirozené: špičky zdejší inteligence pohltila Vídeň a mnozí se navíc pokládali za součást německého kulturního společenství sahajícího až do Německé říše.
Liberálové a jejich Casino
Ze zemských voleb roku 1861 vzešly v Čechách, na Moravě a ve Slezsku tři liberální strany, které si nárokovaly monopol na hájení zájmů německého obyvatelstva. Jejich programem byla věrnost ústavě, odmítnutí českých federalistických požadavků, centralismus opřený o dominantní postavení němčiny a odpor vůči vlivu církve na školu.
Symbolem jejich moci se stal pražský klub Deutsches Haus, přezdívaný Casino, k jehož zakladatelům patřil Franz Schmeykal (1826–1894), vůdčí liberální politik z Čech; toto hlavní centrum německého liberalismu v zemi sdružovalo přes 2 000 průmyslníků a intelektuálů. Ve vídeňském parlamentu byl zase nejvýraznějším mužem tábora Eduard Herbst (1820–1892), který stanul v čele poslaneckého klubu unionistů, hlavní opory tehdejší vlády.
Jenže půda se jim začala hýbat pod nohama. Vznik „druhé“ Německé říše pod pruskou hegemonií a bez rakouských Němců je zbavil jedné z konstant jejich vidění světa a nemohli se zbavit trpkého dojmu, že se stali Němci druhého řádu. Jejich sociální základna byla navíc úzká, a tak se stavěli proti rozšiřování volebního práva. Volební prohlášení z února 1891 už otevřeně přiznávalo, že „v obtížných dobách se nejedná ani tak o program“, nýbrž o nezbytnou jednotu všech německých poslanců.
Odpovědí byla proměna: v roce 1896 se liberální strany transformovaly do mladoliberální Německé pokrokové strany, která k liberálnímu dědictví přidala důraz na zájmy německého národa. V květnu 1899 se pak hlavní německé strany dohodly na takzvaném svatodušním programu, který pro Čechy počítal s nacionálním rozdělením země: nacionálně jednotné soudní okresy jako základ státní správy, oddělené kraje a národní kurie na zemském sněmu s právem veta.
Linecký program a muži, kteří ho psali
Souběžně rostl radikálnější proud. Programovým základem všech německých nacionálních stran se stal linecký program ze září 1882. Jeho autory byli Georg Schönerer (1842–1921), pozdější vůdce extrémního křídla, poslanec Otto Steinwender (1847–1921), budoucí mladoliberál Heinrich Friedjung – a pokud šlo o sociálně politické požadavky, také lékař Viktor Adler (1852–1918), tedy muž, z něhož se za pár let stane vůdce rakouských sociálních demokratů. Program žádal centralizaci Rakouska pod německým vedením a celní unii s Německou říší; v redakci z roku 1884 pak Schönerer prosadil klauzuli o vyloučení židovského vlivu v monarchii.
Sám Schönerer se ovšem brzy diskreditoval. V březnu 1888 kvůli předčasné zprávě o smrti německého císaře násilně vpadl do redakce listu Neues Wiener Tagblatt; přišel za to o poslanecký mandát i o šlechtický titul a musel dočasně odejít z politiky. Jeho rival Karl Hermann Wolf (1862–1941) zase přispěl k izolaci hnutí, když vyvolal souboj s ministerským předsedou Kazimírem Badenim poté, co ho nazval „polským padouchem“. Oba se v roce 1902 definitivně rozešli a Wolf založil Volnou všeněmeckou stranu, od roku 1907 přejmenovanou na Německou radikální stranu.
Umírněnější proud představovala Německá lidová strana, první velký německý subjekt, který se otevřeně přihlásil k antisemitismu. Její oporou byla pohraniční města, především Liberec: starostou tam byl už v roce 1886 zvolen nacionál Karl Schücker (1836–1917) a v říjnu 1892 vláda tamní zastupitelstvo rozpustila, protože odmítalo respektovat jazykové předpisy chránící českou menšinu. Zázemím byly i národně obranné spolky – největší z nich, Bund der Deutschen in Böhmen, sdružoval v roce 1913 ve 1 117 místních skupinách 114 173 členů.
Strana, z níž vzešla DNSAP
Jako strana nacionálně smýšlejícího dělnictva byla v srpnu 1904 na sjezdu v Trutnově ustavena Německá dělnická strana. Její první program ještě skrýval antisemitismus do formulace odmítající „každý národně cizí vliv“; revize, kterou v roce 1913 na sjezdu v Jihlavě sepsal Rudolf Jung (1882–1945) a doplnil Walter Riehl (1881–1955), už antisemitské postuláty obsahovala otevřeně.
Vývoj byl završen 5. května 1918, kdy strana přijala nový název Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei a za cíl si vytkla „demokratickou a sociální“ Německou říši na celém území německé sídelní oblasti. V novém československém státě se zformovala 16. listopadu 1919 na sjezdu v Duchcově jako sudetoněmecká DNSAP.
Sociální demokraté: nejvíc hlasů, málo mandátů
Zcela jinou dráhu měl tábor, do jehož čela se postavil Viktor Adler. Rakouská dělnická strana byla založena už ve dnech 5. a 6. dubna 1874 v Neudörflu, represe úřadů i vnitřní spory ji ale rozbily; skutečný počátek silné strany znamenal až sjezd v Hainfeldu na přelomu let 1888 a 1889, který pod vedením vídeňských sociálních demokratů sjednotil české a německorakouské dělnické hnutí.
V roce 1897 se strana federalizovala do šesti národních stran a vznikla organizačně samostatná Německá sociálně demokratická dělnická strana v Rakousku. Sedmý sjezd v Brně roku 1899 pak přijal takzvaný brněnský program: Rakousko mělo být přetvořeno v demokratický spolkový stát na národnostním základě a na místě historických korunních zemí měla vzniknout nacionálně uzavřená samosprávná tělesa.
Hlavní zbraní strany byla ulice. Generální stávka 28. listopadu 1905, jíž se v Praze účastnilo 100 000 a ve Vídni 300 000 manifestujících, vynutila na vládě slib volební reformy – a ta sociálním demokratům konečně otevřela parlament. Ve volbách roku 1907 získali 50 z 232 německých mandátů, z toho 16 v Čechách. O čtyři roky později ale v Čechách uhájili jen devět mandátů a na Moravě žádný, přestože s 40,6 % hlasů německých voličů byli v Čechách nejsilnější německou stranou vůbec. Na vině byl většinový volební systém.
Katolíci a agrárníci: dvě strany na okraji
Rakouská křesťanskosociální strana, kterou vybudoval vídeňský advokát a pozdější starosta Vídně Karl Lueger (1844–1910), patřila v celorakouském měřítku k největším: po sjednocení s konzervativní Katolickou lidovou stranou se v roce 1907 s 96 mandáty stala nejsilnější parlamentní stranou. V německém prostředí českých zemí ale významný vliv nezískala, protože tu dominovali sociální demokraté a liberálněnacionální strany – v roce 1907 odsud prosadila do vídeňského parlamentu jen dva poslance.
Poslední proud vyrostl z hospodářských spolků a družstev na venkově. Německá agrární strana byla v Čechách oficiálně založena roku 1905 v čele s rolnickým poslancem Franzem Peschkou (1856–1908), na Moravě až 30. března 1914 a ve Slezsku k jejímu ustavení vůbec nedošlo. Čeští agrárníci měli blízko k velkostatkářům, a strana proto byla z Moravy napadána jako „vládní agrární strana“ – volebně si přitom vedla dobře a v roce 1911 získala v Čechách 15 mandátů, nejvíce ze všech německých stran.
Připomeňme si
● Jak německé politice v českých zemích chyběla zemská rovina. Nahrazovala ji úroveň říšská a dominance Vídně.
● Jak vypadalo centrum německého liberalismu. Pražský klub Deutsches Haus, přezdívaný Casino, sdružoval přes 2 000 průmyslníků a intelektuálů.
● Jak měl svatodušní program z roku 1899 rozdělit Čechy podle nacionálního klíče až po veto národních kurií na sněmu.
● Jak se na lineckém programu z roku 1882 podílel i budoucí vůdce sociálních demokratů.Sociálně politické požadavky formuloval Viktor Adler.
● Jak Georg Schönerer přišel o mandát i o šlechtický titul po vpádu do redakce Neues Wiener Tagblatt v březnu 1888.
● Jak sociální demokraté vyhrávali hlasy, ale prohrávali mandáty. V roce 1911 měli v Čechách 40,6 % německých hlasů a jen devět mandátů.
● Jak z Německé dělnické strany vznikla DNSAP. Nový název přijala 5. května 1918, v Československu se zformovala roku 1919 v Duchcově.
Proč se o to zajímat
Český i německý stranický systém se shodovaly v tom, že jim v 60. až 80. letech vládly honorační strany. Podstatný rozdíl byl v tom, že němečtí liberálové mohli mít státnické ambice a podílet se na výkonu státní moci. S rostoucí nacionalizací společnosti pak nejsilnější pozice uhájily nacionálně liberální strany – a nejradikálnější část německého tábora dospěla za války k postojům, které předznamenaly vývoj německého nacionálního socialismu.
Celou kapitolu o německých politických stranách v českých zemích – s desítkami stran, spolků, listů a jejich předáků – napsal historik Pavel Cibulka do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
