Článek
Memorandum, z něhož se zrodila strana
Slovenská národná strana (SNS) vznikla oficiálně na ustavující konferenci 6. června 1871 v Martině. Datum nebylo náhodné: konala se u příležitosti desátého výročí Slovenského národního shromáždění a přijetí Memoranda národa slovenského.
Právě memorandový program z roku 1861 byl základem, na němž strana stála. Žádal, aby ústavní zákony uznaly svébytnost slovenského národa na území, které Slováci obývají, a ohraničily je pod názvem Hornouhorské slovenské Okolie. Memorandové shromáždění zvolilo Stálý národní výbor v čele s Jánem Franciscim (1822–1905) a o rok později předložila slovenská deputace obdobné požadavky přímo císaři ve Vídni.
Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 se ale poměry změnily. Na počátku roku 1868 vstoupilo do veřejného života uskupení zvané Nová škola slovenská, které chtělo dosáhnout národní seberealizace dohodou s maďarskými stranami. Právě polemika s ním posílila v táboře memorandistů – takzvané Staré školy slovenské – přesvědčení, že memorandový program je nedělitelný celek a jakékoli jeho narušení znamená rezignaci na národní emancipaci.
Zakladateli SNS se tak stali lidé Staré školy: Francisci, Štefan Marko Daxner (1822–1892), Jozef Miloslav Hurban (1817–1888), Martin Čulen (1823–1894) a Viliam Pauliny-Tóth (1826–1877), který se stal prvním předsedou. Strana se ustavila jako volební strana a jejím výkonným orgánem byl ústřední volební výbor.
Program, který nesměl ustoupit
Ve svých volebních programech strana sledovala dva základní požadavky: samostatnost a celistvost Uherska a rovnoprávnost národů, které v něm žily. Odmítala takzvaný národnostní zákon z roku 1868, protože vycházel z koncepce jednotného uherského politického národa, nemaďarské národy neuznával za státotvorné subjekty a nepřiznával jim žádná kolektivní práva.
Zásadní inovaci přinesl volební program z roku 1901 o osmnácti bodech. Vyjádřil loajalitu uherskému státu a žádal, aby se národnostní zákon konečně uplatňoval v praxi – zároveň ale strana prohlásila, že se tím nezříká požadavků memoranda jako dlouhodobého cíle. Výrazně demokratizační byly požadavky na autonomii obcí a okresů a hlavně na všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo. Program z roku 1913 pak oživil memorandové zásady a žádal volební právo nejen pro muže, ale i pro ženy.
Strana, kterou držely noviny
SNS byla zpočátku volně organizovaným celkem, a tak zvláštní roli plnil její tiskový orgán Národnie noviny, vydávané od roku 1870 v Martině konsorciem, jemuž předsedal Pavol Mudroň (1835–1914) – od roku 1877 také předseda strany. Vycházely v nákladu asi 600 výtisků a příslušnost ke straně se manifestovala prostě tím, že si je člověk předplatil; v době, kdy ústřední orgán strany nefungoval, určovalo linii listu konzorcium spolu s redakcí, které tak neformálně nahrazovaly vedení strany.
Pokusy vybudovat pevnější strukturu přišly od počátku 90. let. V roce 1892 vedení zavedlo trojstupňovou organizaci s okresními a místními důvěrníky, jenže zásahy státní moci proti shromážděním strany v letech 1892–1894 celý projekt zastavily v začátcích.
Teprve reforma z roku 1912 věci pohnula. Strana se přetvořila na Ústřední klub slovenské sněmovní národnostní strany, poprvé obsadila funkci tajemníka profesionálním pracovníkem – stal se jím spisovatel Jozef Gregor-Tajovský (1874–1940) – a zavedla možnost, aby se členkami klubů staly i ženy. V roce 1913 dosáhl počet členů strany 618, z toho bylo deset žen.
Tři proudy pod jednou střechou
V druhé polovině 90. let se ve straně začaly krystalizovat tři ideové proudy. Katolický lidový vznikl proto, že maďarská Katolická lidová strana po počátečních slibech tolerance nastoupila cestu šovinismu; jeho přední postavy Andrej Hlinka (1864–1938) a Martin Kollár (1853–1919) přitom princip slovenské emancipace uznávaly.
Liberální proud vyrostl mezi mladou inteligencí studující v Praze, Vídni a Budapešti. Soustředil se kolem měsíčníku Hlas, který ve Skalici vydávali lékaři Vavro Šrobár (1867–1950) a Pavol Blaho (1867–1927), postavil se do otevřené opozice vůči vedení strany a do programu si zapsal demokratizaci občanského života a myšlenku česko-slovenské spolupráce. Třetí, agrární směr se spojil s Milanem Hodžou (1878–1944), který aplikoval na slovenské poměry ideje agrarismu a od roku 1903 vydával v Budapešti Slovenský týždenník. Proti nim všem stálo konzervativní martinské vedení, jehož ideologem byl spisovatel Svetozár Hurban Vajanský (1847–1916).
Čtyři bojkoty a čtyři mandáty
Vztah k volbám je nejsignifikantnější ukázkou příběhu strany. V letech 1872 a 1875 nezískal mandát ani jeden kandidát SNS, a strana tak působila jako mimoparlamentní opozice. V roce 1878 se voleb poprvé demonstrativně neúčastnila jako protest proti postoji maďarských politických sil; následovaly další bojkoty v letech 1884, 1887 a 1892. Strana v nich poukazovala nejen na národnostní politiku státu, ale i na to, že úřady fakticky znemožňovaly legální zvolení jejích kandidátů.
Obrat přinesla porada v roce 1900. Ve volbách roku 1901 postavila strana deset kandidátů a čtyři získali mandát. V roce 1905 byl z jejích sedmi kandidátů zvolen jediný, Hodža. Zato volby roku 1906 přinesly výrazný úspěch: sedm slovenských poslanců, nejvíc za celou dobu existence moderního uherského parlamentu. Všichni se začlenili do Sněmovní národnostní strany, kde koordinovali postup s rumunskými a srbskými poslanci.
V roce 1910 jednal Hodža s vládou o dohodě, podle níž měla SNS bez překážek získat pět mandátů výměnou za podporu vládních kandidátů jinde. Vládní představitelé ale o korektní součinnost skutečný zájem neměli a svou vstřícností mířili spíš k tomu, aby mezi slovenskými činiteli vyvolali napětí. Výsledek: ze sedmi kandidátů uspěli tři.
Od pasivity k deklaraci
Vyhlášení stanného práva v červenci 1914 znemožnilo jakoukoli politickou činnost a předsednictvo SNS 5. srpna 1914 oznámilo, že se strana na dobu války stahuje do pasivity. Deklarovaná loajalita byla taktikou: šlo o to nedat vládní moci záminky k perzekuci.
Rozhodující krok přišel na jaře 1918. Poté, co sociálnědemokratické shromáždění 1. května v Liptovském Sv. Mikuláši deklarovalo právo na sebeurčení, přijala důvěrná porada strany 24. května 1918 v Martině usnesení, že SNS „stojí na stanovisku bezpodmienečného samourčovacieho práva slovenského národa“ a na tomto základě žádá pro Slováky účast na vytvoření samostatného státu složeného ze Slovenska, Čech, Moravy a Slezska.
Zbytek už byl organizační. V září pověřili vedoucí činitelé předsedu Matúše Dulu (1846–1926), který stranu vedl od roku 1914, aby připravil zřízení Slovenské národní rady se zastoupením všech slovenských politických skupin. Shromáždění strany 30. října 1918 v Martině ustavilo dvacetičlennou Slovenskou národní radu v čele s Dulou a přijalo jejím jménem Deklaraci slovenského národa – klíčové rozhodnutí o vytvoření společného státu s českým národem.
Připomeňme si
● Jak strana vznikla z memoranda. SNS byla ustavena 6. června 1871 v Martině na programu Memoranda národa slovenského z roku 1861.
● Jak ji držely pohromadě noviny. Příslušnost ke straně se projevovala předplatným Národních novin, vycházejících v nákladu asi 600 výtisků.
● Jak strana bojkotovala volby v letech 1878, 1884, 1887 a 1892 na protest proti národnostní politice státu.
● Jak se vrátila do parlamentu. V roce 1901 získala čtyři mandáty, v roce 1906 bylo zvoleno sedm slovenských poslanců.
● Jak se v ní formovaly tři proudy – katolický lidový, liberální kolem časopisu Hlas a agrární kolem Milana Hodži.
● Jak vše vyvrcholilo 30. října 1918 v Martině ustavením Slovenské národní rady a Deklarací slovenského národa.
Proč se o SNS zajímat
Zvláštnost postavení Slovenské národní strany tkví v tom, že Slováci neměli žádnou státní, politickou ani samosprávnou instituci, která by mohla plnit národně reprezentativní funkci. Strana tuto roli vzala na sebe – oficiálně uznána nikdy nebyla, politické kruhy i veřejné mínění ale tento rozměr jejího působení zaznamenaly. Její dějiny se proto nedají měřit počtem mandátů.
Celou kapitolu o Slovenské národní straně – včetně programů, organizační výstavby, tisku i vnitrostranických proudů – napsal historik Milan Podrimavský do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
