Článek
Strany, které provázely člověka od kolébky do hrobu
První Československá republika bývala ve své době s dávkou ironie označována za stát politických stran. Přehánělo se, ale postavení stran bylo skutečně nadstandardní – a týkalo se nejen těch vládních, ale i opozičních, dokonce i těch, které po roce 1918 zaujaly ke státu zcela negativistický postoj.
Kořeny toho sahaly před válku. V neplnoprávném postavení českého národa v monarchii musely české strany suplovat řadu funkcí, které pro národ obvykle vykonává stát. Tuto roli si chtěly udržet i po převratu a povedlo se jim to: v okamžiku zhroucení monarchie přestala alespoň na čas existovat jakákoli autorita státní moci a strany se staly jedinými nositelkami politické vůle.
Nejvíc je ale bylo vidět mimo parlament. Vytvářely si řadu přidružených, zájmových, odborových i hospodářských organizací, které nabídkou výhod, příslibem kariéry nebo možností kulturního vyžití k sobě pevně poutaly část veřejnosti. Odtud i dobové rčení, že strany provázejí člověka od kolébky až do hrobu.
Proč jich bylo tolik
Typickým rysem systému byla jeho fragmentace, a i ta měla starší kořeny. Primární příčinou bylo pestré národnostní složení obyvatelstva: v průběhu 19. století se vytvořily relativně izolované národní pospolitosti – Češi a Němci, Slováci a Maďaři a další menšiny – a každá si vytvořila vlastní stranické spektrum. Uvnitř každého etnika pak měla téměř každá sociální skupina, dobově řečeno každý stav, tendenci vytvořit si vlastní nástroj k prosazování svých požadavků.
Meziválečné Československo tak bylo poskládáno z několika stranických soustav, které se do roku 1918 vyvíjely odděleně a odlišným tempem. Vznikl tím takzvaný fázový posun: zatímco český systém byl na prahu války už rozvinutý a vykrystalizovaný, na Slovensku probíhala vrcholná fáze stranické diferenciace teprve po vzniku republiky.
Důsledek byl zásadní: československý stranický systém byl od počátku konstruován jako český. České strany se během roku 1918 ujaly tvorby státu a s ostatními buď nekomunikovaly, protože ty odmítaly, nebo si v nich vybíraly partnery podle svého vkusu. V Revolučním národním shromáždění zasedli představitelé českých stran podle výsledků voleb z roku 1911 a malá část slovenských zástupců; zástupci českých Němců v něm chyběli úplně. Uvnitř těchto komunit to nahrávalo spíš extremistům, jimž vyhovovalo setrvání v protistátní opozici.
Vůdcové, které vystřídala jen smrt
Druhým problémem byla strnulost politických elit. Strany byly prakticky celé meziválečné období vedeny politiky, kteří se do jejich čela postavili mnohdy už na přelomu století, a hlavní a prakticky jedinou příčinou obměny vedení bylo úmrtí – Antonína Švehly, Karla Kramáře, Andreje Hlinky.
Stabilitu elit zajišťovaly i institucionální nástroje. Institut vázaných kandidátních listin umožňoval stranám dokonalou kontrolu nad obsazováním poslaneckých a senátorských křesel. Volební soud pak rozhodoval případy poslanecké neposlušnosti vůči stranickým diktátům: kdo se postavil proti vůli své strany, mohl být zbaven mandátu.
Paradoxní bylo postavení stran v právu. Žádný zákon o politických stranách neexistoval: vládnoucí strany jej nepotřebovaly, opoziční nechtěly z obavy, že by jej vládní moc použila proti nim. Strany tak byly hlavními nástroji tvorby práva, samy ale právními subjekty nebyly; zákonodárství se o nich zmínilo až roku 1933 v zákoně o rozpouštění politických stran, mířeném proti extremistům. S tím souvisel i způsob financování: hlavní strany prorůstaly se státním aparátem a financovaly se prostřednictvím státní pokladny.
Nikdo nevyhrál
Parlamentní volby se konaly čtyřikrát: v letech 1920, 1925, 1929 a 1935. Žádná strana v nich nedosáhla výraznější převahy – výsledky nejsilnějších překračovaly jen nepatrně hranici deseti procent. Výjimkou byl jen úspěch sociální demokracie v roce 1920 se ziskem 25,7 % hlasů, který ovšem znehodnocoval postupující rozkol mezi reformním a revolučním křídlem strany.
Bez koalice tedy nešlo vládnout. Situaci komplikovalo, že se vedle vládní většiny nevytvořila klasická parlamentní opozice – existovala jen opozice zásadová a neloajální, která se postavila i proti vzniku státu, k níž od roku 1921 přibyla silná komunistická strana. Pro získání většiny tak bylo nutné spojit téměř veškeré síly československých stran.
Autoři rozlišují čtyři typy vládních koalic: všenárodní, rudo-zelenou, panskou neboli česko-německou a širokou, takzvanou koncentrační. Za dvacet let se vystřídalo osmnáct vlád. Trvalou součástí všech koalic byla strana republikánská, ochotné ke spolupráci byly strana lidová a živnostensko-obchodnická; obstrukce naopak vyvolávaly národní demokracie a Slovenská ľudová strana.
Pětka, Šestka, Osmička, Desítka
Aby se koalice vůbec domluvila, vznikala zvláštní grémia, která nebyla zakotvena v právním řádu. Nejznámější je Pětka, obvykle pokládaná za vybočení z pravidel parlamentní demokracie – orgán parlamentní režie a půda pro dosahování nezbytných kompromisů. V letech 1925–1926 krátce působila Šestka, po vzniku česko-německé koalice Osmička a později Desítka, ty už ale takovou sílu neměly.
Nejvýznamnější změnou byl vznik panské koalice v roce 1926: šlo o první moment, kdy se alespoň část německé reprezentace odhodlala podílet na vládě, a odchodem socialistických stran se poprvé objevil náznak loajální opozice, bez níž parlamentní demokracie nefunguje.
Když se socialisté v roce 1930 vrátili, tato opozice zase zmizela. Připomíná to zásadu, kterou pro tvorbu koalic formulovala politologie: tam, kde je demokratický systém bezprostředně ohrožen zevnitř či zvenčí, vstupují všechny relevantní prosystémové strany do vlády, která vylučuje strany antisystémové.
Konec: strany, které zmizely za měsíce
Systém přitom vykazoval obdivuhodnou stabilitu – všechny základní strany se udržely a secese měly většinou jen efemérní úspěch. Jedinou úspěšnou byl vznik Komunistické strany Československa v roce 1921.
Rozklad přišel odjinud. Německá nacionální strana a Německá nacionálně socialistická strana dělnická se na podzim 1933 samy rozpustily, aby předešly zákazu; z jejich kruhů se ustavilo hnutí, které se před volbami roku 1935 přeměnilo v Sudetoněmeckou stranu. Ta byla ve své ofenzivě úspěšná: v obecních volbách v květnu 1938 ji podporovalo více než 90 % německých voličů a na jaře téhož roku s ní německé občanské strany splynuly.
České stranictví se zhroutilo až po Mnichově. Spojením agrární strany, Národního sjednocení, strany živnostensko-obchodnické a dalších vznikla v listopadu 1938 Strana národní jednoty s jasně autoritářskými tendencemi; sociální demokraté a část národních socialistů proti ní založili Národní stranu práce jako „loajální“ opozici. Na Slovensku byly integrační procesy ještě radikálnější – už 6. října 1938 dovedla ľudová strana část stran k integraci pod vlastním vedením.
Připomeňme si
● Jak strany suplovaly stát. Roli, kterou hrály před válkou v neplnoprávném postavení národa, si udržely i po roce 1918.
● Proč jich bylo tolik. Systém vznikl spojením několika samostatně se vyvíjejících stranických soustav.
● Jak byl systém od počátku konstruován jako český. V Revolučním národním shromáždění chyběli zástupci českých Němců úplně.
● Jak fungoval Volební soud. Poslanec, který se postavil proti vůli své strany, mohl přijít o mandát.
● Jak vládla Pětka a jak ji později vystřídaly Šestka, Osmička a Desítka.
● Jak systém skončil. V listopadu 1938 vznikla Strana národní jednoty, na Slovensku už měsíc předtím obdobná integrace pod ľudovou stranou.
Proč se zajímat
Zánikem meziválečného Československa skončil zajímavý středoevropský pokus o pluralitní parlamentní demokracii, v níž měly strany mimořádné postavení. Optikou teorie stran se blížil definici partitokracie se všemi jejími negativními konotacemi. Ve srovnání s většinou režimů meziválečné Evropy to ale byl nadějný pokus o demokratickou formu vlády založenou na konsensu prodemokratických stran.
Celou kapitolu o stranickopolitickém systému v Československu – s analýzou struktury, síly stran, koalic i jejich zhroucení – napsali historik Josef Harna a politolog Ladislav Cabada do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol. - Politické strany a stranické systémy, KAULI PUBLISHING, 2025.
