Článek
Kraj, kde nebylo jasné, kdo je kdo
Polská menšina žila v českých zemích kompaktněji jen ve východní části tehdejšího rakouského Slezska. V roce 1910 se tam k polskému obcovacímu jazyku hlásilo 234 000 lidí – v řadě míst tvořili většinu, takže mluvit o menšině je tu problematické.
Ještě složitější bylo národní vědomí. Mnozí obyvatelé mluvící polským či českým dialektem podléhali dlouho spíš identitě lokální než národní. Jeden z nejlepších znalců zdejších poměrů, historik Józef Chlebowczyk, konstatoval, že do konce 30. let 19. století „chyběly vůbec prvky vědomí přináležitosti k formujícímu se polskému nebo českému národu“.
Zárodky polského stranictví lze najít v revolučních letech 1848 a 1849. Vedle skupiny, která se nazývala národní stranou, tu působil takzvaný profrankfurtský směr evangelických pastorů, kteří polské státoprávní představy odmítali. Vůdcem národního směru byl evangelík Paweł Stalmach (1824–1891), redaktor listů Tygodnik Cieszyński a Gwiazdka Cieszyńska; náznak státoprávního programu vyjádřil už na Slovanském sjezdu v Praze roku 1848 v memorandu s výmluvným názvem: Proč Slezsko, pokud je slovanské, se chce připojit k Polsku.
Formální strana z toho nevznikla, spíš fungující neformální tábor s katolickým a evangelickým křídlem, jejichž důvěrníci se domlouvali na společných kandidátech. Prvním Polákem z Těšínska v říšské radě se roku 1873 stal evangelík Jerzy Cienciała (1834–1913), rolník z Mistřovic.
Katolíci proti evangelíkům
Skutečné strany začaly vznikat v 80. letech – a dělicí čárou nebyla ideologie, ale víra. Iniciativa vzešla od generálního vikariátu římskokatolické církve v Těšíně a 13. června 1883 byla ustavena strana, pro niž se vžil název Svaz slezských katolíků. Předsedou se stal Ignacy Świeży (1833–1902), profesor těšínského katolického gymnázia. Program žádal zrovnoprávnění polštiny s němčinou v úřadech, soudech a školách a strana si dala heslo „Przez i dla Boga i ludu“ – s Bohem, pro Boha a pro lid.
Odpověď přišla za necelý rok. Dne 19. dubna 1884 založili těšínský notář Andrzej Cinciała, evangelický farář Franciszek Michejda (1848–1921) a poslanec Cienciała stranu polských evangelíků – Politickou lidovou společnost, jíž se podle Michejdy a jeho bratrů říkalo michejdovci. Prohlašovala se za stranu národní a mezikonfesní, ve skutečnosti měla členstvo převážně evangelické a byla liberálnější než katolická konkurence.
Vzájemné výtky byly ostré: katolíci vyčítali evangelíkům národní vlažnost a renegátství, evangelíci katolíkům, že rozbíjejí národní jednotu. Přesto se obě strany dokázaly domluvit na společných kandidátech – a uzavíraly volební dohody i s českou Národní stranou, kdy Poláci získávali mandáty na Bílsku a Češi na Frýdecku.
Radikálové z Fryštátu
Třetí proud vznikl roku 1897 ve Fryštátě jako Radikálně národní strana. K jejím vedoucím představitelům patřil ředitel tamní Rolnické banky Franciszek Friedel (1870–1947) a současníci ji považovali za organizaci bohatých rolníků a polské inteligence. Vyznačovala se vyhroceným nacionálním radikalismem, antiklerikální propagandou proti Svazu slezských katolíků a ostře protičeskou orientací; chtěla rozdělit Těšínsko a jeho polskou část připojit k Haliči.
Postupem času ale konfesijní přehrada slábla ve prospěch nacionální. Evangelická strana se roku 1906 přejmenovala na Polskou národní stranu a začala usilovat o sblížení s katolíky s tím, že náboženství se má oddělit od politiky. Radikálové z Fryštátu se ve stejném roce přejmenovali na Polskou lidovou stranu a koncem roku 1911 se obě strany sloučily v Polské národní sjednocení. Jeho program z roku 1912 žádal pro polský lid národní, kulturní a politickou samosprávu, „která mu vzhledem k jeho početnosti a významu ve státě patří“.
Socialisté v uhelném revíru
Zcela jinou cestou šli sociální demokraté. Roku 1897 vznikl ve Lvově krajský výbor se sídlem v Těšíně a do jeho čela se postavil Tadeusz Reger (1872–1938). Po vnitřních krizích se polské organizace 25. května 1906 osamostatnily jako Polská sociálně demokratická strana Slezska a Moravy – název nebyl náhodný, protože přistěhovalci z Haliče směřovali i do moravské části uhelného revíru se střediskem v Moravské Ostravě.
Strana měla v roce 1912 sedmnáct okresních organizací se 48 místními skupinami. Zvláštností byla takzvaná Ostravská internacionála z roku 1912, koordinační výbor polských, německých a českých sociálních demokratů. Skutečné koordinace se ale nedosáhlo: s českými autonomisty byly ještě téhož roku ukončeny veškeré kontakty a i centralisté byli obviněni z toho, že „odnárodňují“ polské dělníky.
„Slezsko Slezanům“
Nejpozoruhodnější subjekt regionu se za polský vůbec nepovažoval. Navazoval na profrankfurtský směr z roku 1848 a jeho příznivci pocházeli z řad slezských starousedlíků, většinou evangelíků. Tito takzvaní Šlonzáci mluvili převážně polsky nebo polským dialektem, za Poláky se ale nepokládali, ačkoli je do nich rakouské statistiky od roku 1880 podle obcovací řeči započítávaly.
Jejich názory šířil od přelomu 60. a 70. let 19. století časopis Nowy Czas, který vydával jeden z čelných představitelů zdejších evangelíků, německý liberál a senior Theodor Haase (1834–1909). Jako politická strana se hnutí konstituovalo v únoru 1909 pod názvem Slezská lidová strana. Založil ji učitel ze Skočova Josef Kozdon (1873–1949), v české publicistice uváděný jako Koždoň, který se stal poslancem slezského zemského sněmu; v prvním roce měla strana mít 2 000 členů ve 30 místních skupinách.
Program zdůrazňoval převahu původního obyvatelstva nad Poláky a Čechy, společné zájmy s Němci jako nositeli civilizace a naprostou loajalitu k monarchii; heslem bylo „Slezsko Slezanům“ a ve volbách strana podporovala německé kandidáty. Koždoň se ukázal jako soupeř, kterého bylo třeba brát vážně: ve volbách do slezského sněmu mu ve venkovském okrese bílském podlehl katolický vůdce Józef Londzin (1863–1929). V meziválečném období byl pak Koždoň řadu let starostou Českého Těšína.
Válka a rozchod
Za první světové války koordinovala činnost všech polských stran na Těšínsku Slezská sekce Hlavního národního výboru, ustavená 23. srpna 1914. V jejím čele stáli Londzin za politické katolíky a Reger za socialisty. Zpočátku získávala dobrovolníky do legií určených k bojům proti Rusku, později se soustředila na humanitární akce a na začlenění Těšínska do polských státoprávních plánů.
Po porážce Rakouska-Uherska agitoval Svaz slezských katolíků za připojení Těšínska k Polsku a proti Československu, „kde by Poláci ztratili nejen svůj jazyk, ale i náboženství“. V říjnu 1918 stál u vzniku Národní rady Těšínského knížectví se sídlem v polském Těšíně, která byla podřízena varšavské vládě a fakticky plnila úlohu místní vlády.
Připomeňme si
● Jak se na Těšínsku střetávala tři národní hnutí, jejichž hlavní centra ležela mimo Slezsko.
● Jak dlouho rozhodovala víra. Katolický Svaz slezských katolíků vznikl 1883, evangelická Politická lidová společnost 1884.
● Jak konfesijní čára ustoupila nacionální. Koncem roku 1911 se evangelická a radikální strana spojily v Polské národní sjednocení.
● Jak vznikla strana, která se nepovažovala za polskou. Slezskou lidovou stranu založil v únoru 1909 učitel Josef Kozdon s heslem „Slezsko Slezanům“.
● Jak Kozdon porazil polského kandidáta a v meziválečné době byl řadu let starostou Českého Těšína.
● Jak válka vše sjednotila. Slezská sekce Hlavního národního výboru z roku 1914 spojila katolíky, evangelíky i socialisty.
Proč se zajímat
Vývoj polských stran v rakouském Slezsku se v mnohém podobal jiným zemím monarchie, měl ale své zvláštnosti: střetávala se tu tři konkurující si národní hnutí, jejichž hlavní síly ležely mimo Slezsko. Původně silná konfesijní dělicí čára byla postupně oslabována ve prospěch všudypřítomných nacionálních zřetelů. A svéráznou reakcí na překotné změny spojené s industrializací a migrací bylo hnutí šlonzakovců – lidí hovořících polským dialektem, jejichž strana byla svou orientací proněmecká.
Celou kapitolu o polských politických stranách v českých zemích – s programy, tiskem, satelitními organizacemi i volebními výsledky – napsal historik Dan Gawrecki do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
