Článek
Vždycky jsem si říkala, že nebudu jako moje máma. Ta byla přísná, kontrolující, neustále řešila, co se smí a nesmí. Žádné tajemství, žádné soukromí, žádné „já“. Jen povinnosti, zákazy a věčné napomínání.
Já jsem chtěla být jiná. Moderní máma. Ta, co rozumí světu, co chápe trendy, co si s dětmi povídá o všem. O vztazích, sexu, drogách, sociálních sítích. Ta, co nehraje autoritu, ale parťačku.
A byla jsem na to hrdá.
Když byly malé, připadalo mi, že to funguje. Smály se se mnou, chodily za mnou s každým problémem, neměly přede mnou tajemství. Věděla jsem, kdo se komu líbí, kdo s kým chodí, kdo co zkusil na párty. Připadala jsem si jako ideální rodič z moderního časopisu.
Jenže postupně jsem začala tu hranici posouvat. Nenápadně. Bez toho, abych si to uvědomila.
Začala jsem jim vyprávět o svých vztazích. O rozvodu. O chlapech, se kterými jsem chodila. O tom, kdo byl dobrý v posteli a kdo byl nudný. Smály jsme se tomu. Připadalo mi to „cool“. Otevřenost. Upřímnost.
Pak jsem si založila Instagram. Chtěla jsem ukázat, že i po čtyřicítce může být žena sexy. Fotky v plavkách. Selfíčka z posilovny. Výstřihy. Komentáře od cizích chlapů. Lajky. Pocit, že pořád „mám hodnotu“.
Děti mě sledovaly. Doslova.
Nejdřív mi to přišlo vtipné.
„Ty máš víc sledujících než já,“ smála se dcera.
„Jsi hustá, mami,“ říkal syn.
Jenže pak se začaly dít drobnosti. Nechtěly mě označovat na fotkách. Přestaly mě zvát na školní akce. Nechtěly, abych je vyzvedávala před školou, když jsem měla kratší sukni nebo výrazný make-up.
Myslela jsem, že jsou jen v pubertě. Že se stydí za rodiče obecně. Že je to normální fáze.
Až jednou jsem náhodou slyšela rozhovor, který jsem slyšet neměla.
Byla jsem doma, myslela jsem si, že jsem sama. Dcera si přivedla kamarádku. Seděly v pokoji a smály se. A pak jsem uslyšela své jméno.
„Moje máma je hrozně trapná,“ řekla dcera.
„Ona si fakt myslí, že je influencerka.“
„Pořád dává fotky v tangách a píše o randíčkách.“
„Kluci ze třídy to sledují. A posílají si to mezi sebou.“
Zůstala jsem stát za dveřmi a nebyla schopná se pohnout.
„To musí být strašný,“ odpověděla kamarádka.
„Jo. Všichni ví, s kým chodí. Co dělá. Co pije. Co si myslí o sexu.“
„Já už radši nikomu ani neříkám, že je moje máma.“
Ta věta mě bodla víc než cokoliv jiného.
Já, která jsem se snažila být moderní, otevřená, „nejlepší máma na světě“, jsem se stala terčem posměchu. Nejen pro cizí. Ale pro vlastní děti.
A došlo mi něco, co jsem si nechtěla přiznat.
Já jsem nechtěla být moderní máma.
Já jsem nechtěla zestárnout.
Chtěla jsem být obdivovaná. Viděná. Žádoucí.
Chtěla jsem si dokázat, že ještě patřím do světa mladých.
A používala jsem k tomu svoje děti jako publikum.
Místo abych jim dávala bezpečí, dávala jsem jim obsah.
Místo hranic jsem jim dávala detaily.
Místo role matky jsem hrála roli kamarádky, která se chce líbit.
Jenže děti nepotřebují kamarádku.
Potřebují někoho, kdo je ochrání i před věcmi, které by slyšet neměly.
Někoho, kdo ví, kdy mlčet.
Někoho, kdo není hlavní postavou jejich sociálního života.
Když jsem se s nimi o tom pokusila mluvit, bylo to horší, než jsem čekala.
„Mami, my tě máme rádi,“ řekl syn.
„Ale nechceme vědět, s kým spíš.“
„Nechceme, aby tě naši spolužáci hodnotili.“
„Nechceme řešit tvoje fotky.“
A tehdy mi to došlo naplno.
Já jsem si myslela, že jim dávám svobodu.
Ve skutečnosti jsem jim brala prostor.
Prostor mít normální mámu.
Ne veřejnou osobu. Ne exhibici. Ne nekonečný příběh o sobě.
Chtěla jsem být moderní máma.
A místo toho jsem se stala důvodem, proč se moje děti učí skrývat, kým jsou.
Ne proto, že bych byla špatná.
Ale proto, že jsem zapomněla, že rodič není projekt na seberealizaci.
Ale role, která má hranice. I když se nám to nelíbí.
A ty hranice jsem překročila dávno předtím, než jsem si toho všimla.
