Článek
Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří si drží tajemství. Ne proto, že bych byla zlomyslná, ale proto, že jsem měla pocit, že otevřenost je ctnost. Že když se věci říkají nahlas, nejsou pak tak toxické. Že pravda je lepší než mlčení.
„Já prostě neumím lhát,“ říkala jsem o sobě s jistou hrdostí.
„Já jen říkám, jak to je,“ opakovala jsem pokaždé, když se někdo tvářil dotčeně.
Dlouho jsem si připadala jako ta rozumná. Ta, co má přehled. Ta, co spojuje lidi informacemi. Ta, co ví, co se kde šustne.
Jenže pak se stalo něco, co mi otevřelo oči.
Začalo to úplně banálně. Kolega v práci se rozváděl. Všichni to tak nějak tušili, ale nikdo to nevěděl jistě. Jednou mi to řekl on sám. Mezi řečí, u kafe, spíš jako by si potřeboval ulevit.
„Ale prosím tě, nikomu to neříkej,“ dodal.
Já přikývla. A skutečně jsem to neřekla. Asi tři dny.
Pak jsem seděla na obědě s kolegyní a ona si povzdechla, že ten kolega je poslední dobou nějaký divný. A já jsem to ze sebe vypustila. Ne jméno. Ne detaily. Jen:
„No, on se asi rozvádí.“
V tu chvíli mi to přišlo neškodné. Vždyť to je přece fakt. Realita. Žádná lež.
Jenže za týden to věděla půlka kanceláře. A za dva týdny to věděla celá firma. Včetně jeho nadřízeného, klientů a dokonce i lidí z jiného oddělení, které jsem v životě neviděla.
A všichni věděli, že to „vyšlo ode mě“.
Začala jsem se bránit:
„Já jsem jen řekla pravdu.“
„Já jsem si nic nevymyslela.“
„Já jsem to nemyslela zle.“
Jenže jemu to zle bylo. Přišel za mnou a řekl mi, že se cítí ponížený. Že to ještě nebylo oficiální. Že to doma řešili s dětmi. A že já jsem z jeho osobní krize udělala kancelářskou telenovelu.
A tehdy mi to poprvé došlo.
Upřímnost není totéž co mlít cizí životy.
Začala jsem si zpětně promítat svoje chování. Kolikrát jsem „jen tak mezi řečí“ zmínila, že někdo má problémy v manželství. Že jiná kolegyně bere antidepresiva. Že šéf má milenku. Že sousedka má dluhy. Že kamarádka podvádí partnera.
Vždycky jsem si to omlouvala tím, že jsem to přece nevymyslela. Že jsem to slyšela. Že to je realita. Že lidi by měli být připraveni na pravdu.
Jenže pravda bez kontextu, bez souhlasu a bez empatie není pravda. Je to munice.
Postupně jsem si začala všímat, že když přijdu do místnosti, lidi ztichnou. Ne proto, že by se mě báli. Ale proto, že věděli, že cokoliv mi řeknou, už nebude jen mezi námi.
Začala jsem být zdrojem informací. Chodili za mnou lidi:
„Hele, nevíš, co má s tímhle?“
„Ty máš přehled, co se stalo tam?“
„Co je pravdy na tom, co se říká o…“
A já jim to říkala. S pocitem, že jsem důležitá. Že jsem uprostřed dění. Že jsem ta, která „ví“.
A pak jsem jednoho dne slyšela, jak se o mně baví dvě kolegyně na záchodě.
„Bacha na ni, všechno rozkecá.“
„Jo, ta je největší drbna tady.“
„Usměje se, ale pak to ví celá budova.“
Stála jsem za dveřmi a měla pocit, že mě někdo polil studenou vodou.
Já? Drbna? Vždyť já jsem jen upřímná. Otevřená. Přímá.
Jenže pravda byla nepříjemná.
Nepotřebovala jsem šířit informace kvůli pravdě. Potřebovala jsem je šířit kvůli sobě. Kvůli pocitu důležitosti. Kvůli pozornosti. Kvůli tomu, že když vím víc než ostatní, mám moc.
A tak jsem si tu „upřímnost“ ohýbala tak, aby mi sloužila.
Nejhorší bylo, že jsem si to začala uvědomovat až ve chvíli, kdy mi přestali lidi důvěřovat. Přestali se svěřovat. Přestali se otevírat. Najednou jsem byla ta, které se říká jen povrchní věci. Počasí. Práce. Nic osobního.
Protože kdo by se svěřoval drbně?
Chtěla jsem být upřímná.
Místo toho jsem byla hlučná.
Chtěla jsem mluvit pravdu.
Místo toho jsem šířila cizí příběhy.
A dnes už vím jednu věc, která mi dřív unikala:
Ne všechno, co je pravda, musí ven.
A ne všechno, co říkáme „na rovinu“, říkáme z dobrého důvodu.
Někdy to není upřímnost.
Je to jen hezky zabalené drbání.
