Článek
Jako malá holka jsem měla jasnou představu. Láska, motýlci v břiše, svatba, která bude vyvrcholením velkého příběhu. Nechtěla jsem nic přehnaného, jen pocit, že si beru člověka, bez kterého si neumím představit život.
Jenže roky ubíhaly. Vztahy přicházely a odcházely. Některé byly vášnivé, jiné bolestivé, další jen prázdné. Vždycky jsem si říkala: ten pravý teprve přijde.
A pak mi bylo třicet pět.
Najednou jsem kolem sebe viděla samé svatby, těhotenství, společné hypotéky a rodinné fotky. Kamarádky řešily školky, dětské pokoje a víkendové výlety. Já řešila, s kým pojedu na dovolenou, aby to nevypadalo smutně, že jedu zase sama.
Začala jsem cítit tlak. Ne od rodičů. Od sebe.
Strach, že mi ujíždí vlak. Že zůstanu „ta sama“. Ta, co je sice zajímavá, samostatná, ale večer se vrací do tichého bytu. Ta, co má všechno kromě někoho.
A právě v té době se objevil on.
Nebyl špatný. Byl hodný. Spolehlivý. Pracovitý. Měl mě rád. Nebyl to typ, ze kterého se mi rozklepou kolena, ale byl klid. Jistota. Nezmizel. Nehrál si. Neubližoval.
A hlavně – chtěl rodinu.
Říkal, že se mnou počítá. Že mě vidí jako budoucí manželku. Že se mnou chce stárnout. A já si začala říkat, že možná láska nemusí být bouře. Možná je to spíš klidné přístaviště.
Když mě po roce požádal o ruku, první pocit nebyla radost. Byl to úlevný nádech.
Tak už to mám vyřešené.
Tak už nejsem sama.
Tak už jsem „jako ostatní“.
Svatbu jsem plánovala spíš prakticky než s nadšením. Barvy, šaty, místo. Všechno bylo hezké, ale vnitřně jsem byla zvláštně prázdná. Chyběla mi euforie, kterou jsem viděla u jiných nevěst. Ten pocit „ano, to je on“.
Místo toho jsem cítila: „je to v pořádku“.
A přesvědčovala jsem sama sebe, že to stačí.
V den svatby jsem se na sebe dívala do zrcadla a říkala si, že jsem šťastná. Měla jsem šaty, prsten, muže, který se na mě díval s opravdovou láskou. Jenže někde hluboko ve mně bylo ticho. Žádné motýlky. Žádná vlna emocí. Jen klid. A trochu strachu.
Strachu z toho, že dělám něco, co už nejde vzít zpátky.
Po svatbě přišla realita. Společné bydlení, rutiny, víkendy, návštěvy u rodičů, plány na děti. Všechno bylo „správně“. Podle učebnice. Podle očekávání.
Jenže já jsem se začala cítit jako herečka ve vlastním životě.
Smála jsem se ve správných chvílích. Souhlasila jsem s plány, které mi byly jedno. Říkala jsem „miluju tě“, i když jsem to cítila spíš jako zvyk než emoci. Měla jsem pocit, že žiju cizí příběh, který vypadá dobře navenek, ale uvnitř je prázdný.
Ne že bych ho neměla ráda. Měla. Vážila jsem si ho. Byl ke mně laskavý, nikdy mi neublížil. Ale nebyla tam ta jiskra, ten vnitřní oheň, který vás nutí chtít být s někým nejen proto, že je to rozumné, ale proto, že bez něj nemůžete dýchat.
Jednou mi kamarádka řekla větu, která mě zasáhla víc, než čekala:
„Ty jsi se nevdala z lásky. Ty ses vdala, abys nemusela být sama.“
A já jí nedokázala odporovat.
Vzala jsem si ho z nouze. Ze strachu. Z potřeby zapadnout. Z obavy, že už nic lepšího nepřijde. Ne proto, že by byl špatný. Ale proto, že jsem se bála čekat na něco, co nemusí existovat.
Dnes žiju v manželství, které je klidné, funkční a prázdné. Nemáme velké hádky. Nemáme dramatické scény. Máme společný kalendář, společné účty a společné večeře u televize.
Ale někdy si lehnu vedle něj do postele a přemýšlím, jaký by byl můj život, kdybych měla odvahu zůstat sama o pár let déle. Kdybych se nevdala proto, že „už byl čas“. Kdybych se nebála prázdného bytu a tichých večerů.
Chtěla jsem se vdát z lásky.
Vzala jsem si z nouze.
A to je možná ten největší skandál ze všech. Ne to, že jsem si vzala špatného muže. Ale že jsem si vzala správného muže ze špatných důvodů.
