Článek
Perex (cca 250 znaků):
Myslela jsem si, že si jen rychle přivydělám pár tisíc. Žádné riziko, žádné drama, jen „menší brigáda“. O pár dní později o mně věděla půlka města, kolegové se mi smáli a já se modlila, aby to neviděla moje máma.
Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by šel do něčeho bláznivého. Spíš jsem opatrná, přemýšlivá, někdy až moc zodpovědná. Jenže přišel měsíc, kdy mi odešlo skoro všechno najednou. Rozbila se pračka, zvedli mi nájem a do toho mi přišla nečekaná složenka za doplatek energií.
Seděla jsem doma, koukala na účet a bylo mi jasné, že to neutáhnu.
A tak jsem začala hledat brigádu.
Ne nic složitého. Něco „na pár večerů“. Na internetu jsem narazila na inzerát:
„Hledáme sympatické ženy pro promo akci. Dobrá odměna, nenáročné.“
Žádné detaily. Jen telefonní číslo. Napsala jsem. Odpověď přišla skoro hned. Prý jde o firemní akci, prezentaci produktu, stačí se hezky obléct a komunikovat s lidmi.
Znělo to nevinně. A hlavně – slibovali tři tisíce za večer.
Ani mě nenapadlo se ptát víc.
V den akce mi přišla adresa. Malý hotel na okraji města. Trochu mě to zarazilo, ale říkala jsem si, že to bude nějaký firemní večírek nebo školení. Oblékla jsem si černé šaty, udělala make-up a vyrazila.
Jakmile jsem vešla dovnitř, bylo mi jasné, že něco nesedí.
Recepce plná mužů. Většinou starší, v oblecích, s divnými úsměvy. Nikde žádné logo firmy, žádné bannery, žádné letáky. Jen tlumené světlo, hudba a divná atmosféra.
Přišla za mnou organizátorka a řekla mi:
„Tak pojď, za chvíli začínáme. Jsi na programu.“
Na programu?
Zeptala jsem se, co přesně budu dělat. Usmála se a řekla:
„Neboj, jen se budeš procházet, usmívat a povídat si.“
A pak mi podala kartičku s číslem. Jako na nějaké soutěži krásy.
V tu chvíli mi došlo, že tohle není žádná promo akce. Byla to seznamovací show. Pro bohatší muže. A já byla jedna z „nabízených“.
Ne prostituce. Ne escort. Ale něco mezi. Taková živá katalogová položka.
Chtěla jsem odejít. Opravdu. Jenže už tam bylo dalších asi deset holek, všechny stejně zmatené. A organizátorka mi pošeptala, že když odejdu, nedostanu nic. A že „už jich pár uteklo, ale pak litovaly“.
A já, místo abych se zvedla a šla, zůstala jsem.
První půlhodina byla strašná. Muži si k nám sedali, ptali se na věk, práci, jestli jsme svobodné, jestli chceme děti. Někteří byli slušní. Jiní si dovolovali víc, než mi bylo příjemné. Doteky, poznámky, narážky.
Cítila jsem se jako zboží. Jako produkt. Jako někdo, kdo si přišel „přivydělat“, ale skončil v reality show bez kamer.
A pak přišel ten moment, který ze mě udělal městskou atrakci.
U jednoho stolu seděl muž, který mi byl povědomý. Nemohla jsem ho zařadit. Usmíval se, koukal na mě a pak řekl:
„Ty jsi Lenka, že jo? Ty děláš v účtárně u Novotných.“
Ztuhla jsem.
Byl to klient z firmy, kde pracuju. Člověk, kterému jsem před měsícem řešila faktury. Člověk, který zná moji šéfovou. Člověk, který mě vídá v kanceláři v džínách a svetru.
Teď mě viděl v přiléhavých šatech, s číslem na kartičce, jak se účastním „seznamovacího večera pro movité pány“.
Usmál se a dodal:
„Tak to bych do tebe nikdy neřekl.“
V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout pod zem.
Snažila jsem se to zachránit, něco mumlala o omylu, o kamarádce, o tom, že jsem tu jen za ni. Ale bylo pozdě. Viděl mě. A nejen on. Byl tam ještě jeden muž, který spolupracuje s naší firmou. A další, který se zná s mým kolegou.
Během jednoho večera se můj „tajný přivýdělek“ proměnil v veřejnou informaci.
Druhý den v práci se na mě všichni dívali jinak. Ne přímo. Spíš koutkem oka. Úsměvy. Narážky. Věty typu:
„Tak co, měla jsi zajímavý víkend?“
„Nějak ti to sluší, byla jsi na akci, co?“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem paranoidní. Pak mi kolegyně pošeptala:
„Hele, víš, že se říká, že sis přivydělávala na nějaké seznamce pro boháče?“
Chtěla jsem brečet.
Nikdo nevěděl pravdu. Nikdo neřešil, že jsem byla naivní, že jsem si myslela, že jde o promo. Pro okolí jsem byla ta, co „chodí na akce s chlapama za peníze“.
Chtěla jsem si jen přivydělat.
Skončila jsem v obrovském trapasu.
Pár tisíc jsem sice dostala. Ale zaplatila jsem za ně cenou, kterou bych si nikdy dobrovolně nevybrala. Ztrátou reputace, studem a pocitem, že mě někdo zařadil do škatulky, ze které už se blbě leze ven.
A dnes už vím jednu věc:
Největší průšvihy nezačínají špatným úmyslem.
Začínají větou: „Vždyť je to jen na chvíli.“
A končí tím, že vás někdo pozná tam, kde jste nikdy být nechtěla.
