Článek
O svatbě jsem snila od dětství. Možná jsem naivní, možná staromódní, ale vždycky jsem chtěla ten den, kdy budu v bílém, všichni se budou usmívat a já budu mít pocit, že všechno v životě konečně dává smysl. Když mě Tomáš po čtyřech letech vztahu požádal o ruku, brečela jsem štěstím. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi splnil sen.
Jenže jsem podcenila jednu zásadní věc. Jeho matku.
Na začátku se tvářila mile. Dokonce mi gratulovala, objímala mě a říkala, jak se těší na svatbu. Byla jsem naivní a myslela jsem si, že máme hezký vztah. Netušila jsem, že to byla jen tichá fáze před bouří.
První konflikt přišel hned u data svatby. My chtěli červen, ona trvala na září. Prý „červen je pro lehké holky“. Smála jsem se tomu, ale ona to myslela vážně. Když jsme si termín stejně zamluvili v červnu, urazila se a tři týdny se mnou nemluvila.
Pak přišly šaty. Ukázala jsem jí fotku šatů, do kterých jsem se zamilovala. Jednoduché, elegantní, žádná princezna. Podívala se na mě a řekla: „Na takové boky bys měla volit něco, co víc zakryje realitu.“
Ten den jsem poprvé brečela kvůli vlastní svatbě.
Postupně se začala plést úplně do všeho. Do výběru restaurace, dortu, hostů, květin. Neustále opakovala, že „za jejích časů se to dělalo jinak“ a že „tohle je přece i její syn, tak má právo mluvit“. Tomáš se snažil být neutrální, ale ve výsledku mě vždycky poslal ať to „nějak vydržím“.
Zlom přišel týden před svatbou. Přišla k nám domů „pomoci s přípravami“. Ve skutečnosti začala přerovnávat výzdobu, vyhazovat věci, které se jí nelíbily, a diktovat mi, jak má vypadat obřad. Když jsem jí řekla, že je to moje svatba, podívala se na mě a řekla: „Ty se jen vdáváš. Já jsem jeho matka.“
Hádka eskalovala během pěti minut. Začala mi vyčítat, že nejsem dost dobrá pro jejího syna, že mám „divnou rodinu“, že neumím vařit a že ho určitě časem opustím. Řvala tak, že to slyšeli sousedi.
Když jsem se jí snažila vyvést z bytu, odstrčila mě. Já upadla. Ona začala křičet, že jsem ji napadla. A v tu chvíli někdo zazvonil.
Policie.
Soused zavolal, protože slyšel křik a rány. Stála jsem v obýváku v teplákách, rozbrečená, tchyně se držela za ruku a hrála hysterickou oběť. Tvrdila, že jsem ji fyzicky napadla, že se bojí o svůj život a že jsem psychicky labilní.
Tomáš přijel za dvacet minut. A místo aby se postavil za mě, začal situaci „uklidňovat“ tím, že omlouval ji. Policisté si zapsali výpovědi, soused potvrdil, že slyšel hlavně její křik. Nakonec to uzavřeli jako rodinný konflikt bez následků.
Ale pro mě to následky mělo obrovské.
Seděla jsem večer na gauči a uvědomila si, že se mám za týden vdávat do rodiny, kde budu vždycky ta cizí. Ta špatná. Ta, co ubližuje matce. Ta, co není dost dobrá.
Svatbu jsme zrušili. Ne kvůli šatům, ne kvůli datu. Ale kvůli tomu, že jsem si v ten den na policii uvědomila jednu strašně důležitou věc. Neberu si jen muže. Beru si i jeho matku. A s touhle ženou bych nevydržela ani rok.
Dnes, s odstupem, jsem vlastně vděčná. Moje svatba snů se sice změnila v noční můru, ale možná mi zachránila život. Nebo minimálně nervy, sebeúctu a budoucnost.
Protože když už skončíte s budoucí tchyní na policii ještě před svatbou, je to asi to největší varování, jaké vám osud může dát. A já jsem ho tentokrát naštěstí poslechla.
