Článek
Každý výlet začíná plánem.
A každý plán začíná počtem.
V našem případě to bylo jednoduché: osmnáct seniorů, dvě pečovatelky, jeden řidič a koncert, na který jsme se všichni těšili víc, než jsme byli ochotni přiznat.
Ráno proběhlo klasicky.
„Máte kabelku?“
„Máte brýle?“
„Máte kabát?“
A v případě pana Dvořáka ještě doplňující otázka: „A víte, kam jedeme?“
„Na koncert,“ odpověděl pokaždé sebevědomě.
„A jaký?“ zeptala jsem se jednou.
Podíval se na mě a řekl: „To se dozvím.“
Přístup otevřený zážitkům.
Naložili jsme všechny do autobusu.
Spočítali jsme je.
Jednou.
Dvakrát.
Pro jistotu třikrát.
Osmnáct.
Dobře.
Cesta proběhla překvapivě hladce. Nikdo nezapomněl vystoupit, nikdo nezapomněl, proč vystupuje, a pan Král se dokonce zdržel komentářů o tom, jak by koncert vedl on.
Koncert byl krásný.
Hudba hrála, senioři poslouchali, někteří si podupávali do rytmu a paní Novotná měla v očích slzy, protože „tohle hrávali, když byla mladá“.
Já jsem si říkala, že tohle je přesně ten moment, kvůli kterému tu práci dělám.
A pak koncert skončil.
A začalo počítání.
„Tak pojďte, budeme se vracet,“ oznámila jsem.
Senioři se začali zvedat tempem, které by se dalo popsat jako důstojně pomalé.
Shromáždili jsme se u východu.
A začali počítat.
Jedna, dvě, tři…
Šestnáct.
Zastavila jsem se.
„Kolik jsi napočítala?“ ptám se kolegyně.
„Sedmnáct,“ odpověděla.
To není ideální.
Začali jsme znovu.
Jedna, dvě, tři…
Osmnáct.
Dobře.
„Vidíš, jsme všichni,“ řekla kolegyně.
„Pro jistotu ještě jednou,“ odpověděla jsem.
Jedna, dvě, tři…
Sedmnáct.
Ticho.
To je ten moment, kdy si uvědomíte, že počítání seniorů je mnohem náročnější disciplína než počítání not v symfonii.
Protože noty zůstávají na místě.
Senioři ne.
„Kdo chybí?“ ptám se.
Nastane klasická situace.
Nikdo neví.
„Já jsem tady,“ ozve se pan Novák.
„Já taky,“ přidá se paní Malá.
„Já už jsem tady dlouho,“ oznámí pan Dvořák.
To nám moc nepomáhá.
Rozdělíme se.
Jedna jde zkontrolovat toalety.
Druhá kontroluje foyer.
Já stojím u dveří a snažím se zabránit tomu, aby se někdo rozhodl odejít ještě jednou.
Po několika minutách se všichni vrátí.
Seniory máme.
Všechny.
Znovu počítáme.
Jedna, dvě, tři…
Osmnáct.
Dobře.
„Tak jdeme,“ řeknu rozhodně.
Uděláme tři kroky.
„Počkejte,“ ozve se pan Král. „A pan Novotný?“
Zastavíme se.
Pan Novotný stojí vedle něj.
„Já jsem tady,“ řekne klidně.
„Já vím,“ odpoví pan Král. „Já jen kontroluju.“
Kolektivní dohled.
Když se konečně dostaneme do autobusu, začíná další kolo.
„Tak si sedněte a spočítáme se ještě jednou,“ říkám.
„To už jsme dělali,“ ozve se někdo zezadu.
„Ano,“ odpovím. „A uděláme to znovu.“
Jedna, dvě, tři…
Osmnáct.
Řidič se na mě podívá.
„Jedeme?“ zeptá se.
Podívám se na kolegyni.
Podívám se na seniory.
Podívám se znovu na seznam.
A řeknu větu, kterou bych mohla mít vytištěnou na tričku:
„Ještě jednou.“
Když konečně vyjedeme, cítím zvláštní klid.
Máme všechny.
Nikdo nechybí.
Nikdo nepřibyl.
Což, vzhledem k našim předchozím zkušenostem, považuji za malý zázrak.
Když dorazíme zpátky do domova, vystupujeme.
A ano.
Počítáme.
Ještě jednou.
„Osmnáct,“ řeknu.
Kolegyně přikývne.
„Osmnáct.“
Podíváme se na sebe.
A já si uvědomím jednu důležitou věc.
Koncert byl krásný.
Hudba skvělá.
Ale největší výkon dne jsme nepodali v sále.
Podali jsme ho u počítání.
A upřímně – kdybychom to převedli do not, byla by to velmi složitá symfonie.
S opakujícími se motivy.
Nečekanými pauzami.
A občas i ztraceným nástrojem, který se naštěstí vždycky našel.
