Článek
Pan Karel byl typ, který přežije všechno. Dvě operace, tři pády, jednu špatně napsanou diagnózu a nekonečné porce nemocniční kaše. Měl ironii v hlase a jiskru v očích, i když mu tělo dávno vyhlásilo stávku.
„Já vás všechny přežiju,“ říkával nám s úsměvem, který byl napůl vtip a napůl výhrůžka.
Ten den začal obyčejně. Ranní hygiena, léky, stížnosti na příliš horký čaj. V 10:12 jsem si všimla, že jeho postel je prázdná.
Prázdná postel je na oddělení horší než křik. Křik znamená, že někdo je. Ticho znamená otázky.
„Viděla jsi Karla?“ ptám se kolegyně.
Zavrtí hlavou. Vozík stojí u zdi. Bačkory pod postelí. Okno zavřené. Karel nikde.
Spustí se poplach. Prohledáváme chodby, koupelny, sklad inkontinenčních pomůcek – což je mimochodem místo, kde už jsme našli leccos, včetně zakázaných sušenek a jedné velmi živé kočky z návštěvy.
Voláme do zahrady. Do kuchyně. Dokonce i na recepci.
„Nemohl dojít daleko,“ říká sestra.
To je na tom to brutální. On už dávno nikam daleko dojít nemohl.
Po dvaceti minutách ho najdu. Sedí v malé kapli u výtahu, kterou skoro nikdo nepoužívá. Dívá se před sebe, ruce složené v klíně.
„Pane Karle?“ oslovím ho tiše.
Otočí se. „Jen jsem si odskočil.“
„Bez vozíku?“
Pokrčí rameny. „Člověk si musí občas připomenout, že ještě může.“
Pomůžu mu zpátky. Nadávám mu. On se směje. Adrenalin opadá a mě zaplaví vztek, který je ve skutečnosti strach.
„Mohl jste spadnout.“
„Mohl,“ přikývne klidně. „A vy byste mě zase zvedla.“
To je ten problém. My je vždycky zvedáme. A oni si na to zvyknou.
Odpoledne se mu přitíží. Dušnost. Slabost. Lékař přijíždí rychle, ale realita ještě rychleji. Tentokrát už to není výlet do kaple. Tentokrát je to konečná.
Držím ho za ruku. Kolegyně připravuje kyslík. Monitor pípá, jako by chtěl připomenout, že technologie se snaží, i když tělo už ne.
„Tak jsem vás nepřežil,“ zašeptá.
Chci říct něco vtipného. Něco lehkého. Ale humor se zasekne v krku.
„To jste nikdy neměl v plánu,“ odpovím nakonec.
Jeho ruka zeslábne. Ticho je tentokrát jiné. Těžší. Definitivní.
Ten den jsme pana Karla ztratili dvakrát. Ráno mezi zdmi, večer mezi nádechy.
Papíry se vyplňují stejně jako vždy. Datum. Čas. Podpis. Smrt je administrativně velmi úhledná.
Ale my jsme ten den našli něco jiného.
V šatně bylo nezvykle ticho. Žádné vtípky o studeném obědě. Žádné sarkastické poznámky o nedostatku personálu.
„Víš, co mě štve?“ řekla kolegyně. „Že jsme víc řešily, že utekl, než to, že chtěl být chvíli sám.“
A tam to bylo.
Celý den jsme ho hledaly, jako by byl ztracená věc. Jako by byl problém. Ale on si jen chtěl sednout do kaple a být ještě na chvíli někým, kdo rozhoduje, kam půjde.
Na oddělení je všechno o kontrole. Čas jídla. Čas léků. Čas spánku. A my jsme ti, kdo to hlídají. Z dobrých důvodů. Z nutnosti. Ale někdy zapomeneme, že mezi bezpečím a svobodou je tenká hranice.
Brutální černý humor nám obvykle pomáhá přežít. Ten večer jsme ho neměly chuť použít.
„Aspoň že neodešel při tom segedínu,“ utrousila nakonec sestra.
Zasmály jsme se. Trochu hystericky. Trochu upřímně. Protože kdybychom se nezasmály, musely bychom si přiznat, že nás to zasáhlo víc, než je profesionální.
Když jsem šla domů, myslela jsem na jeho ranní výlet. Na to, jak seděl v kapli a díval se před sebe. Možná věděl něco, co my ještě ne.
Ten den jsme ztratili pana Karla. Ale našli jsme sami sebe v nepříjemném světle. Zjistili jsme, že někdy hlídáme víc, než nasloucháme. Že strach o ně může přehlušit jejich poslední malé vzdory.
Druhý den jsem prošla kolem kaple. Dveře byly pootevřené. Chvíli jsem tam jen stála.
A pak jsem si uvědomila, že i my, co zvedáme druhé, občas potřebujeme někam odejít. Sednout si. Přestat hlídat.
Na oddělení se lidé ztrácejí pořád. Ale jen občas při tom najdeme něco, co jsme dávno odložili – vlastní lidskost, která se nevejde do formuláře o úmrtí.
Pan Karel by se tomu vysmál. A možná by měl pravdu.
„Já vás všechny přežiju,“ říkával.
V něčem měl pravdu. Zůstal v nás. A to je někdy krutější i krásnější než jakýkoli další den ve službě.
