Článek
Když jsem nastupovala jako pečovatelka, měla jsem v hlavě romantickou představu. Ticho, babičky pletoucí ponožky, dědové dřímající u televize, všichni vděční, usměvaví a smíření se životem. Něco jako kombinace lázní a kostela.
Realita? Big Brother pro seniory. Akorát místo výher je inzulín, místo alkoholu léky na tlak a místo vypadnutí z vily vás přeloží na jiné oddělení.
První věc, kterou pochopíte, je, že v domově důchodců neexistuje soukromí. Všichni vědí všechno o všech. Kdo s kým mluvil na chodbě, kdo komu přinesl sušenky, kdo se na koho usmál u večeře. Drby se šíří rychleji než chřipka.
Paní Marie ví, že pan František má novou košili od dcery. Paní Anna ví, že paní Marie závidí. Pan Karel ví, že paní Anna všechno ví. A já vím úplně všechno, protože mi to všichni říkají.
Každá směna je nový díl seriálu. Jeden den řešíme milostný trojúhelník mezi třemi osmdesátníky, druhý den válku o to, kdo komu krade jogurty z lednice. Jednou se pohádají dvě babičky kvůli květině na okně, jindy se děda urazí, protože ho nikdo nepozval ke stolu „u okna s výhledem“.
Jsou tu aliance. Skupinka dam u televize, které rozhodují, co se bude sledovat. Parta dědů na lavičce venku, co hodnotí personál jak porota v soutěži krásy. A pak ti samotářští, co všechno sledují zpovzdálí a sbírají informace jako tajní agenti.
A do toho my, pečovatelky, které si myslí, že mají situaci pod kontrolou. Nemají. My jsme jen moderátorky chaosu.
Jednou jsem si naivně myslela, že největší drama dne bude, že někdo nechce jíst brokolici. Místo toho jsem řešila, že paní Věra obvinila paní Janu, že jí „schválně kouká na manžela“. Ano, na manžela, který je deset let po smrti.
Jindy zase pan Alois odmítl léky, protože „sestra z ranní směny se na něj blbě podívala“. To nebyl zdravotní problém. To byla urážka ega.
Domov důchodců je plný emocí, které už nemají kam jít. Lidi tu nemají práci, nemají povinnosti, nemají kam spěchat. Tak řeší vztahy. Každý pohled má význam. Každé slovo se analyzuje. Každé mlčení je podezřelé.
A pak jsou tu lásky. Skutečné, vážné, dojemné i směšné. Držení za ruce na chodbě. Tajná setkání na pokoji. Žárlivost, když někdo mluví s někým jiným o minutu déle.
Viděla jsem devadesátiletého pána brečet, protože jeho „přítelkyně“ si sedla ke stolu s jiným. Viděla jsem babičku, jak se maluje rtěnkou před rehabilitací, „kdyby náhodou přišel Karel“.
Kdyby tohle někdo natočil, sledovanost by porazila všechny reality show na Primě i Nově dohromady.
Největší ironie je, že my pořád mluvíme o stáří jako o klidu. O smíření. O pokoji duše. Ale ve skutečnosti je to jen dospívání naruby. Zase jste odkázaní na ostatní. Zase řešíte vztahy. Zase bojujete o pozornost. Zase vás štve autorita.
Jen místo rodičů vás komanduje personál. Místo školy máte jídelníček. Místo zakázaného alkoholu zakázané cigarety. A místo puberty máte pocit, že už vám je všechno jedno – což je ještě nebezpečnější kombinace.
Po pár letech v téhle práci už vím, že domov důchodců není konečná stanice. Je to poslední sezóna seriálu zvaného Život. Bez scénáře, bez cenzury, bez filtrů.
A já? Já jsem uprostřed toho všeho s rukavicemi, teploměrem a vozíkem. Snažím se udržet pořádek v místě, kde se emoce chovají jak rozjetý vlak.
A někdy si říkám, že až budu jednou já na druhé straně, chci taky bydlet v domově důchodců. Ne proto, že bych chtěla klid. Ale proto, že jestli má život skončit, tak ať je to aspoň v prostředí, kde se pořád něco děje. Kde se lidi hádají, milují, žárlí a řeší blbosti.
Protože nejhorší není stárnout. Nejhorší by bylo nemít už co řešit. A to se tady rozhodně nestává.
