Článek
Když jsem nastoupila jako pečovatelka, myslela jsem si, že budu obklopená křehkostí a vděčností. Představovala jsem si dojemné příběhy, třesoucí se ruce svírající moje prsty a slova typu „děkuju, děvenko“. Realita? Spíš gladiátorská aréna v papučích.
Důchodci jsou krutí. Ne všichni. Ale dost na to, aby vám to připomínali každý den.
Paní Marta mě první týden milovala. „Vy jste anděl,“ říkala, když jsem jí pomáhala s hygienou. „Takovou bych chtěla za vnučku.“ Nosila mi bonbony, které tajně schovávala před diabetickou dietou.
Druhý týden jsem jí omylem přinesla jiný svetr.
„Vy jste neschopná,“ zasyčela. „Tohle bych nedala ani uklízečce.“
Ten obrat byl tak prudký, že jsem si skoro zkontrolovala, jestli jsem si nevyměnila identitu.
Pak je tu pan Oldřich. Každé ráno mě vítá slovy: „To jste vy? Tak to je den zachráněn.“ A když mu odmítnu přidat další prášek na spaní, protože už teď spí víc než novorozenec, procedí: „Doufám, že vás jednou někdo bude takhle trápit.“
Černý humor mě zachraňuje před tím, abych si to brala osobně. Protože kdybych si každou kletbu ukládala do srdce, musela bych si otevřít vlastní oddělení psychiatrie.
Stáří je zvláštní. Oslabí tělo, ale jazyk nechá ostrý jako skalpel. Lidi, kteří celý život drželi emoce na uzdě, najednou říkají všechno. Bez obalu. Bez milosti.
Jednou jsem přišla do pokoje a paní Libuše si mě dlouze prohlédla.
„Přibrala jste,“ oznámila mi s vědeckou přesností.
„Děkuju,“ odpověděla jsem suše.
„Nemáte zač. Někdo vám to říct musí.“
Kdyby to řekla kolegyně, je z toho porada o šikaně. Když to řekne devadesátiletá dáma s naslouchátkem, je to „roztomilé“.
Ne, není.
A přesto druhý den, když jí bylo špatně a držela jsem jí misku, svírala mi ruku tak pevně, až mě zabolela. „Nechoďte pryč,“ šeptala.
To je ta schizofrenie vztahu. Jeden den jste bohyně péče, druhý den personifikace všeho zla.
Nejhorší jsou dny, kdy se to střídá po hodinách.
Ráno paní Marta: „Bez vás bych tu nebyla.“
Odpoledne tatáž paní Marta: „Kvůli vám jsem ještě naživu.“
Člověk se musí naučit filtrovat. Ne slova. Emoce. Chápat, že jejich hněv často míří jinam – na tělo, které zrazuje. Na děti, které nechodí. Na život, který se zúžil na pokoj a rozpis léků.
My jsme jen nejbližší terč.
Jednou mě pan Oldřich nazval tyrankou, protože jsem mu nedovolila sníst čtyři dezerty za sebou. O hodinu později mi vyprávěl o své zesnulé ženě a plakal tak tiše, že to bylo horší než křik.
„Ona mě vždycky krotila,“ řekl. „Vy mi ji trochu připomínáte.“
A bylo to venku. Nešlo o dezert. Šlo o ztrátu.
Jenže ne vždy je za krutostí hluboký příběh. Někdy je to prostě povaha, která zestárla bez změny. Lidi, kteří byli panovační v padesáti, jsou panovační i v osmdesáti – jen mají víc času to praktikovat.
Pamatuju si, jak mě jedna paní proklela, protože jsem jí nepřinesla kávu dost rychle. „Ať vám uschne ruka!“ vyštěkla.
Podívala jsem se na svou ruku, která jí o hodinu později měnila obvaz na bércovém vředu, a musela jsem potlačit smích. Kdyby uschla, měla by problém hlavně ona.
Brutální? Možná. Ale na oddělení se realita nebalí do hedvábí.
Nejtěžší je neztratit empatii. Protože je lákavé zatvrdnout. Říct si: Tak si nadávej, mně je to jedno.
Jenže není.
Když vás někdo ráno miluje a večer proklíná, naučíte se jednu věc: láska i nenávist jsou často jen dvě strany stejné mince. Potřeby. Závislosti. Strachu.
Jsou na nás odkázaní. A závislost je ponižující. Dělá z lidí horší verzi sebe sama.
Jednou jsem po obzvlášť „vlídném“ dni seděla v šatně a říkala kolegyni: „Proč to vlastně děláme?“
Odpověděla: „Protože i když nás proklejí, ráno zazvoní zase na nás.“
A měla pravdu.
Ráno jsem přišla k paní Martě. Podívala se na mě a řekla: „Tak jste tady. To je dobře.“
Žádné omluvy za včerejšek. Žádné vysvětlení. Jen prosté konstatování.
A já jí znovu upravila polštář, uvařila čaj a nechala včerejší kletby vyšumět.
Důchodci jsou krutí. Jednou vás milují, podruhé vás proklejí. Ale někde mezi tím je syrová, neuhlazená lidskost.
A my? My stojíme uprostřed. S vozíkem plným léků, sarkasmem jako štítem a s vědomím, že zítra to bude zase jinak.
Možná mě zase někdo pošle do pekla. Možná mě někdo nazve andělem.
Na oddělení je to totéž. Jen jiný tón hlasu.
