Článek
Kdybych měla každé pondělí vyhlašovat tiskovou konferenci, shrnutí by znělo: situace na oddělení je stabilní, jen paní Dvořáková opět plánuje převrat. Všechno ostatní – tlak, cukr, dokonce i umírání – je proti tomu administrativní detail.
Oddělení dlouhodobé péče je parlament bez kravaty. Místo obleků župany, místo mikrofonů zvonky. A místo politických stran? Frakce podle toho, kdo sedí u okna, kdo má televizi blíž a kdo dostává větší porce.
Paní Dvořáková je předsedkyně výboru pro všechno. Vozík má polepený rodinnými fotkami, které fungují jako propaganda: podívejte, kolik mám vnoučat, jsem důležitá. Její hlavní rival? Paní Krátká. Drobná, tichá, s výrazem nevinné babičky. Jenže pod dekou skrývá mozek stratéga.
Konflikt začal nenápadně. Místo u okna. Slunce je tady komodita. Kdo má světlo, má moc. Dvořáková tam seděla roky. A pak přišla Krátká po operaci kyčle a já – osudová chyba – ji zaparkovala blíž k parapetu.
„To je dočasné,“ řekla jsem.
Na oddělení nic není dočasné. Všechno je precedent.
Dvořáková svolala neformální radu u jídelního stolu. Slyšela jsem útržky: „nespravedlnost“, „protekce“, „ona si myslí“. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem nevědomky rozpoutala ústavní krizi.
Intriky na vozíku mají svoje pravidla. Informace se šíří rychleji než střevní chřipka. Stačí jedno zvednuté obočí a půlka oddělení ví, že jste „někomu nadržovala“.
Krátká hrála jinou hru. Neútočila. Usmívala se. Půjčovala sušenky. Chválila účesy. Tichá diplomacie. A hlavně – získala pana Holuba, který sice sotva slyší, ale jeho dcera chodí často a nosí čokoládu. Zdroje jsou důležité.
Jednoho odpoledne jsem našla Dvořákovou, jak demonstrativně odmítá oběd. „Dokud nebude spravedlnost, nejím.“
„Je to segedín,“ upozornila jsem.
„O to víc.“
Krátká mezitím rozdávala ubrousky a šeptala cosi o tom, že „někdo si myslí, že je tady královna“. Atmosféra by se dala krájet. A to jsme měli plastové příbory.
Do toho běžná péče. Převazy, léky, jeden pád na chodbě. Realita, která by jinde byla hlavní zprávou. Tady jen kulisa k boji o parapet.
Největší zbraň? Manipulace personálu.
„Vy jste jediná, kdo mi rozumí,“ říká Dvořáková a svírá mi ruku. „Vy víte, že je to nefér.“
O hodinu později Krátká: „Já nechci problémy. Jen trochu světla. Lékař říkal, že vitamín D je důležitý.“
Obě mají pravdu. A obě lžou. Nejde o vitamín. Jde o status.
Brutální černý humor přichází ve chvíli, kdy řešíte, kdo komu pomluvil rodinu, zatímco o dveře vedle někdo tiše umírá. Kontrasty jsou tady denní chleba. Jedna paní plánuje převrat, druhá plánuje vlastní pohřeb.
Jednoho rána jsem přišla a zjistila, že vozíky jsou přeskládané. Přes noc. Někdo podnikl akci. Krátká byla u okna. Dvořáková u topení.
„To je sabotáž!“ zvolala Dvořáková.
„To je náhoda,“ šeptala Krátká s andělským výrazem.
Nikdo nic neviděl. Nikdo nic neslyšel. A já stála uprostřed toho mikrosvěta a přemýšlela, jestli by nebylo jednodušší řešit skutečný parlament.
Nakonec jsem zavedla rotační systém. Každý týden někdo jiný u okna. Demokracie v praxi. Nadšení nulové. Ale otevřená válka ustala.
Jenže intriky nezmizely. Jen změnily téma. Teď se řeší, kdo dostal víc marmelády a kdo má „lepší“ pečovatelku. Občas mám pocit, že bych měla rozdávat tiskové karty a pořádat briefingy.
A přesto – když večer zhasínám světla, vidím je. Unavené, malé, křehké. Všechny ty političky na vozíku, co se přes den tváří jako generálové. Moc je poslední věc, kterou mají pod kontrolou. Místo u okna je jejich ministerstvo.
Jednou mi Dvořáková tiše řekla: „Víte, když už nemůžete chodit, musíte si aspoň vybrat, kam se díváte.“
A to je celé. Intriky nejsou o zloby. Jsou o tom, že svět se scvrkl na pár metrů čtverečních a vy nechcete zmizet.
Takže ano. Víc manipulace než v parlamentu. Méně rozpočtů, víc pudinku. Méně kamer, víc svědků s naslouchátky.
A já? Já jsem předsedkyně krizového štábu. Parkuju vozíky, hasím konflikty a občas sarkasticky poznamenám, že příště vyhlásíme volby.
Protože na oddělení se nehraje o moc nad státem. Jen o kousek slunce. A někdy je to ještě brutálnější.
