Článek
Noční směna má zvláštní atmosféru. Přes den je domov důchodců plný zvuků – cinkání talířů, televize, smíchu, občas pláče. V noci se všechno ztiší. Chodby voní dezinfekcí a starými kytkami z návštěv, světla jsou tlumená a člověk má pocit, že se pohybuje v nějakém podivném hotelu pro duše, které si ještě nejsou jisté, jestli už chtějí odjet.
Pracuju jako pečovatelka sedm let. Myslela jsem si, že mě už nic nepřekvapí. Viděla jsem lásky na stará kolena, hádky o dálkový ovladač i malé krádeže sušenek z cizích nočních stolků. Ale to, že mě jednou udá devadesátiletá paní ředitelce kvůli rumu, to jsem opravdu nečekala.
Začalo to nevinně. Paní Božena, naše legendární babička z pokoje 214, měla dlouhodobě ve skříňce schovanou malou placatku. Všichni o ní věděli, nikdo o ní nemluvil. Takové tiché spiklenectví mezi personálem a seniory. Jenže ten večer dostala nové léky na tlak. V dokumentaci stálo jasně: žádný alkohol.
Tak jsem jí to šla oznámit. Usmála jsem se, sedla si k posteli a řekla: „Babičko, dneska rum nebude. Pan doktor to zakázal.“
Podívala se na mě, jako bych jí právě oznámila, že rušíme Vánoce. Pomalu, teatrálně otevřela šuplík, vytáhla placatku a pronesla: „Holčičko, já ten rum piju čtyřicet let. A ještě mě nezabil.“
Na to se těžko argumentuje. Jenže já mám smůlu v tom, že beru svou práci vážně. Vysvětlovala jsem, že jde o kombinaci s léky, že nechci, aby se jí zatočila hlava nebo spadla. Ona mě poslouchala, kývala, a pak řekla: „Tak si ho naleju do hrnku. To už nebude alkohol, ale čaj.“
Tady jsem poprvé pochopila, že stojím proti velmi zkušenému protivníkovi.
Placatku jsem jí sebrala a uložila do sesterny s tím, že ráno se k ní vrátíme. Babička se zatvářila uraženě, otočila se ke zdi a dramaticky si přetáhla deku přes hlavu. Já si oddychla a šla dál kontrolovat pokoje.
Jenže tím to neskončilo. Asi po hodině jsem slyšela zvonek. Byla to ona. Seděla na posteli, ruce založené na hrudi, výrazem učitelky, která právě chytla žáka s tahákem. „Já si budu stěžovat,“ oznámila mi. „Vy mě tady týráte.“
Myslela jsem, že si dělá legraci. Smála jsem se a snažila se to obrátit v humor. Jenže ona to myslela vážně. Ráno opravdu zavolala ředitelce.
Ředitelka si mě zavolala do kanceláře. Seděla tam, vážná, s brýlemi na špičce nosu. „Tak prý zakazujete klientům alkohol,“ řekla tónem, jako bych pašovala drogy.
Vysvětlovala jsem, ukazovala dokumentaci, léky, rizika. Ředitelka přikyvovala, ale bylo vidět, že si v duchu říká: Proboha, kvůli rumu tady řešíme drama jak z telenovely.
Mezitím se celým domovem rozšířila zpráva, že jsem „ta, co zakázala Božence rum“. Najednou se na mě dívali jako na diktátorku. Jedna paní mi pošeptala: „Dneska rum, zítra kafe, pozítří nám zakážeš dýchat.“
Cítila jsem se jak hlavní záporačka v seriálu. Ironie byla v tom, že jsem chtěla jen, aby se nikomu nic nestalo.
Nejlepší na tom byla samotná Božena. Když mě další noc uviděla, usmála se tím svým vítězným úsměvem. „Tak co, už tě seřvali?“ zeptala se sladce.
Přinesla jsem jí čaj. Bez rumu. Podívala se na mě, povzdechla si a řekla: „Víš co, já si stejně jednou umřu. A ty si jednou řekneš, že jsi mi ten rum mohla nechat.“
A v tu chvíli mi došlo, jak absurdní tahle práce někdy je. Snažíte se chránit lidi, kteří už vlastně o žádnou ochranu nestojí. Oni chtějí malé radosti, my jim nabízíme bezpečnost. Oni chtějí rum, my jim dáváme bylinkový čaj.
Nakonec jsme našly kompromis. Po konzultaci s lékařem může mít jednou týdně symbolického panáka, když nemá léky. Oficiálně se tomu říká „terapeutická dávka“. Neoficiálně je to vítězství babiček nad systémem.
A já? Už vím, že v domově důchodců se nevyhrávají bitvy zákazem. Vyhrávají se vyjednáváním, humorem a smířením s tím, že devadesátiletá paní s placatkou má někdy větší moc než pečovatelka s dobrými úmysly.
Od té doby, kdykoli cítím na chodbě slabý pach rumu, jen se usměju. A radši zkontroluju, jestli mám v dokumentaci všechno v pořádku. Protože nikdy nevíte, kdy vás zase někdo udá ředitelce. Tentokrát třeba za to, že jste zakázala cukr do kávy. Nebo život samotný.
