Článek
Každá směna má svůj rytmus.
Ráno je logistické. Dopoledne aktivizační. A odpoledne… odpoledne je otázkové.
Začíná to nenápadně.
„Kolik je hodin?“ zeptá se paní Novotná.
Podívám se na hodinky.
„Půl třetí.“
Přikývne.
O deset vteřin později: „A kolik je hodin?“
„Pořád půl třetí.“
Tím se otevře prostor.
Protože otázky mají jednu zvláštní vlastnost – jsou nakažlivé.
„Kdy bude večeře?“ zeptá se pan Novák.
„V pět.“
„A kolik je teď?“
„Půl třetí.“
„Tak to je ještě čas,“ uzavře spokojeně.
Pan Dvořák se zapojí.
„Co bude k večeři?“
„Pomazánka.“
„Jaká?“
„Vaječná.“
„A bude chleba?“
„Ano.“
„A kolik je hodin?“
A jsme zpátky na začátku.
V jednu chvíli si uvědomím, že bych mohla začít počítat.
Ne kroky.
Ne pacienty.
Otázky.
„Kolik je hodin?“ (1)
„Kdy bude večeře?“ (2)
„Co je dneska za den?“ (3)
„Půjdeme ven?“ (4)
„Už jsme byli venku?“ (5)
Tempo se zvyšuje.
Otázky přicházejí ze všech stran.
„Kde mám brýle?“
„Máte je na hlavě.“
(6)
„Aha. A kde mám hůl?“
(7)
„Vedle vás.“
„A kolik je hodin?“
(8)
Paní Malá má vlastní styl.
Klade otázky, na které už zná odpověď.
„Tohle je moje kabelka?“
„Ano.“
„A je moje?“
„Ano.“
„A já jsem si ji přinesla?“
„Ano.“
Chvíli ticho.
„A kolik je hodin?“
Přestávám počítat jednotlivé lidi.
Začínám počítat jen čísla.
Dvacet.
Třicet.
Čtyřicet.
V jednu chvíli mě napadne, že bych mohla odpovědi zjednodušit.
„Kolik je hodin?“
„Odpoledne.“
„A kolik přesně?“
Dobrá, nefunguje to.
Nejzajímavější jsou ale otázky, které se objeví z ničeho.
„Vy jste dneska přišla?“ zeptá se pan Novák.
„Ano.“
„A zítra přijdete?“
„Ano.“
„A proč?“
Zastavím se.
„Protože tu pracuju.“
Přikývne.
„Aha.“
Chvíli ticho.
„A kolik je hodin?“
Někde kolem stovky začínám mít pocit, že bych mohla odpovídat automaticky.
Možná i ze spaní.
Možná i pozpátku.
„Kolik je hodin?“
„Půl čtvrté.“
„Kdy bude večeře?“
„V pět.“
„Co bude k večeři?“
„Pomazánka.“
„Jaká?“
„Vaječná.“
„A bude chleba?“
„Ano.“
Efektivita roste.
Obsah zůstává.
Pak přijdou ty tři.
Tři otázky, které dávají smysl.
„Můžete mi pomoct vstát?“
(145)
„Bolí mě noha, můžete se na to podívat?“
(146)
„Zavoláte prosím dceři?“
(147)
A v tu chvíli se všechno zpomalí.
Protože tohle jsou ty otázky, na které tu opravdu jsem.
Ty ostatní?
Ty k tomu prostě patří.
Když se směna blíží ke konci, sednu si na chvíli.
„Kolik je hodin?“ ozve se vedle mě.
Podívám se.
Usměju se.
„Za chvíli půjdu domů.“
Paní Novotná přikývne.
„A zítra přijdete?“
„Ano.“
„Tak to je dobře.“
A já si uvědomím, že i když jsem odpověděla na 147 otázek a jen tři z nich dávaly smysl, všechny měly svůj důvod.
Některé byly ze zvyku.
Některé ze zvědavosti.
A některé jen proto, aby se někdo ujistil, že tam pořád jsem.
A upřímně – to je otázka, na kterou odpovídám nejradši.
