Článek
Když pracujete v domově důchodců dostatečně dlouho, přestanou vás překvapovat věci, které by jiní považovali za nemožné. Třeba když paní Novotná zapomene, že už snědla oběd, a jde si ho dát znovu. Nebo když pan Král tvrdí, že Elvis rozhodně ještě žije, jen momentálně bydlí v Karviné. Ale že odjedeme na výlet s dvaceti seniory a vrátíme se s jednadvaceti, to jsem opravdu nečekala.
Začalo to úplně nevinně. Jarní výlet, čerstvý vzduch, malý hrad, velká termoska s čajem a autobus, který měl podle papírů kapacitu přesně na nás všechny. Ráno jsme seniory spočítali. Dvakrát. Jednou já, jednou kolegyně. Dvacet. Dokonce i pan Dvořák, který se běžně schovává v knihovně, byl nalezen a naložen.
Cesta probíhala přesně tak, jak si člověk představí výlet s dvaceti seniory. Po pěti minutách jsme zastavili, protože paní Bartošová zapomněla kabelku. Po dalších deseti minutách jsme zastavili znovu, protože si vzpomněla, že kabelku vlastně má. A po půl hodině se autobus proměnil v kombinaci turistického zájezdu, rodinné rady a čajovny.
Pan Král vysvětloval řidiči, jak se správně řídí autobus. Paní Novotná rozdávala bonbony, které nikdo nechtěl, ale všichni je nakonec měli. A pan Dvořák každých deset minut hlásil, že podle jeho hodinek už jsme měli být na místě v roce 1978.
Na hradě bylo krásně. Senioři se rozptýlili po nádvoří, lavičkách a stánku s trdelníky. My s kolegyní jsme dělaly to, co dělá každý zkušený pečovatel na výletě – snažily se nenápadně hlídat všech dvacet lidí najednou.
To znamená sledovat, jestli někdo neleze na schody, které nemají zábradlí, jestli někdo nekupuje třetí klobásu, přestože tvrdí, že je vegetarián, a jestli pan Král opět neorganizuje revoluci proti vstupnému.
Když nastal čas návratu, začalo velké sčítání.
Jedna, dvě, tři… devatenáct… dvacet.
Dobře.
Pro jistotu jsme počítali ještě jednou.
Jedna, dvě, tři… devatenáct… dvacet… dvacet jedna.
Zastavila jsem se.
„Kolik jsi napočítala?“ ptám se kolegyně.
„Dvacet jedna,“ říká klidně.
„My jsme ale přijeli s dvaceti.“
Kolegyně se zamyslela. „Tak někdo asi přibral.“
Jenže nikdo nepřibral. Všichni naši senioři byli přítomni. Včetně pana Dvořáka, který tvrdil, že si pamatuje hrad ještě bez střechy.
A mezi nimi stál ještě jeden pán.
Nikdo ho neznal.
Vypadal přibližně na sedmdesát, měl klobouk, hůl a výraz člověka, který je zvyklý čekat na autobus celý život.
„Vy jste s námi přijel?“ zeptala jsem se opatrně.
„Samozřejmě,“ řekl klidně.
„A odkud?“
„Z výletu.“
Logika byla neprůstřelná.
Zkusily jsme se zeptat ostatních seniorů.
Paní Novotná tvrdila, že tam byl od začátku. Pan Král prohlásil, že ho určitě přivedla vláda. A pan Dvořák se jen usmál a řekl, že podobné věci se stávaly běžně v roce 1978.
Nakonec jsme udělaly to jediné možné rozhodnutí.
Vzaly jsme ho s sebou.
Celou cestu zpátky seděl klidně v autobuse, pil čaj z termosky, kterou mu nabídla paní Bartošová, a občas se zasmál historkám pana Krále.
Když jsme dorazili zpátky do domova, zkusily jsme ho ještě jednou identifikovat.
„Vy tady bydlíte?“ zeptala jsem se.
Podíval se kolem sebe, chvíli přemýšlel a pak pokrčil rameny.
„Možná.“
A víte co je na tom nejlepší?
Nikdo z personálu si dodnes není jistý, jestli tu byl předtím.
Jediné, co víme jistě, je, že od té doby vždycky počítáme seniory třikrát.
A občas, jen tak pro jistotu, i řidiče autobusu.
