Článek
Na oddělení jsem už viděla ledacos. Lidi, co zapomněli své jméno, ale pamatovali si rodné číslo. Muže, který si spletl manželku s ošetřovatelkou a ošetřovatelku s andělem smrti. Ale paní Helena byla jiná liga.
Seděla u okna, vlasy pečlivě učesané, svetr zapnutý až ke krku, a když jsem se jí zeptala, kolik je hodin, odpověděla: „Úterý.“
„Paní Heleno, kolik je hodin?“ zopakovala jsem.
Podívala se na mě s nevinným výrazem. „Devatenáct set padesát dva.“
Diagnóza: demence v počátečním stádiu. Rodina to přijala s tragickým povzdechem a výrazem lidí, kteří konečně dostali lékařské potvrzení na něco, co už dávno tušili – že s mámou je to složité.
Jenže já jsem si začala všímat detailů.
Když jsem jí ráno podala léky, bez váhání mi řekla, který je na tlak a který na štítnou žlázu. Když jsem omylem přehodila dávkovače, opravila mě s ledovým klidem účetní před uzávěrkou.
A pak přišla první návštěva.
Dcera, zeť a dvě vnoučata. Děti hlučné, zeť s mobilem u ucha, dcera s výrazem mučednice.
„Maminko, to jsme my!“ zvolala dcera přehnaně hlasitě.
Helena zvedla oči, chvíli mlčela a pak zašeptala: „Vy jste… pošťáci?“
Dcera ztuhla. Zeť přestal telefonovat. Vnoučata se začala smát.
Já stála opodál a sledovala tu scénu jako reality show bez střihu. V očích paní Heleny jsem zahlédla něco, co s demencí nemělo nic společného. Jiskru. Pobavení.
Po návštěvě se ke mně naklonila a naprosto jasně řekla: „Ta mladší má zase příšerné boty. To si kupuje naschvál?“
„Paní Heleno,“ odpověděla jsem opatrně, „vy si to pamatujete?“
Mrkla na mě. „Dítě moje, já si pamatuju i to, jak mi v osmdesátém třetím nevrátila mísu na salát.“
A bylo jasno.
Začala jsem si všímat vzorce. Když přišla rodina, ztratila se v mlze. Nevěděla, kde je. Kdo je. Kolik jí je. Když rodina odešla, paměť se vrátila rychleji než signál Wi-Fi po restartu.
Jednou jsem to nevydržela. Seděly jsme spolu u odpolední kávy bez kofeinu – protože srdce – a já se zeptala přímo.
„Proč to děláte?“
Podívala se na mě dlouze. Vrásky se jí stáhly do přísné mapy let.
„Protože když jsem byla při smyslech, nikdo mě neposlouchal,“ řekla klidně. „Teď jsem blázen. A mají výčitky.“
To nebyla odpověď. To byla diagnóza rodiny.
Vyprávěla mi, jak ji dcera přerušovala u každé věty. Jak zeť rozhodoval o jejím bytě, jako by už byla inventář. Jak jí při posledním obědě vysvětlovali, že „už to nezvládá“.
„Tak jsem se rozhodla, že to nezvládnu,“ pokrčila rameny.
Brutální? Možná. Ale geniální.
Jenže hrát demenci není jako hrát mrtvého brouka. Musíte být konzistentní. Jednou se jí stalo, že před rodinou zapomněla, jak se jmenuje, a o pět minut později bezchybně odrecitovala telefonní číslo na svou starou kamarádku.
Dcera zbledla. „To je zvláštní…“
„Mozek je záhada,“ vložila jsem se do toho suše. „Někdy si pamatuje jen to, co chce.“
Helena mi pak v šatně šeptem poděkovala. „Jste hodná. A mlčíte.“
Mlčela jsem. Protože někdy je péče i o tom, že chráníte malé vzpoury. I když jsou morálně šedé jako naše linoleum.
Pak přišel zlom. Rodina oznámila, že ji chtějí převézt blíž k sobě. „Abychom ji měli pod dohledem,“ řekla dcera tónem dozorce.
Ten den Helena „zapomněla“ chodit. Přestala mluvit. Zírala do zdi s přesvědčivostí herečky na konkurzu.
Vyšetření. Konzilia. Papíry.
A pak, když rodina odešla, se ke mně otočila a tiše řekla: „Nikdy mě nikam nevezmou.“
„Tohle už je vysoká hra,“ odpověděla jsem.
„Já už nemám co ztratit,“ pokrčila rameny. „Jen důstojnost. A tu jsem si vzala zpátky.“
Černý humor? Možná. Ale když vidíte, jak se starý člověk musí stát karikaturou sebe sama, aby měl klid, začne vám to připadat méně absurdní.
Nakonec ji nepřestěhovali. Lékař konstatoval zhoršení stavu. Rodina chodila méně často. Výčitky je unavily.
Helena znovu začala „zapomínat“ jen selektivně. Před nimi byla ztracená. Se mnou hrála karty a vyhrávala.
Jednou mi při rozdávání léků řekla: „Víš, co je na tom nejvtipnější? Oni si myslí, že jsem pryč. A já jsem konečně tady.“
Když jsem šla domů, přemýšlela jsem o tom, kde je hranice mezi nemocí a obranou. Mezi lží a přežitím.
Na oddělení jsme zvyklí na těla, která selhávají. Ale málokdo mluví o tom, že někdy selhávají vztahy. A pak si člověk musí vybrat: buď bude poslušný a nešťastný, nebo „zmatený“ a svobodný.
Babička, která předstírala demenci, aby nemusela za rodinou.
Možná to není diagnóza. Možná je to poslední forma odporu.
A já? Já jí dál podávám léky a dělám, že nevím, že si pamatuje úplně všechno. Protože někdy je největší laskavost tvářit se, že jste si ničeho nevšimli.
