Článek
Když jsem nastupovala do práce, myslela jsem si, že největší drama bude tlak, cukr a občas zapomenutá protéza. Pak přišli oni dva. Paní Růžena, 87 let, oči jako dvě jiskry a slovník námořníka. A pan Bedřich, 89, elegán s hůlkou a sbírkou prášků, která by uživila menší farmaceutickou firmu.
Seznámili se u automatu na kávu bez kofeinu. Romantika jak z červené knihovny, jen s pachutí umělého sladidla. On jí podržel kelímek, ona jemu dveře. A bylo hotovo. Amor vystřelil šíp, který se odrazil od kyčelní náhrady a zapíchl se přímo do srdce.
První týden si jen povídali. O válce, o dětech, o tom, kdo má lepší zuby – vlastní, nebo nasazovací. Druhý týden už si drželi ruce. Třetí týden jsem je našla v kumbále s čistým prádlem, jak si dávají pusu, která měla víc odhodlání než polovina manželství, co znám.
„Slečno, my si jen povídáme,“ řekla paní Růžena, když jsem otevřela dveře. Bedřich si mezitím snažil nasadit brýle opačně, aby vypadal nenápadně.
Láska v 87 má zvláštní dynamiku. Víc plánování než vojenská operace. Nejdřív zkontrolovat tlak. Pak cukr. Pak zjistit, jestli si vzali všechny prášky – a hlavně které. Protože kombinace betablokátorů, antidepresiv a vášně může vyústit v něco mezi infarktem a extází.
Jednou jsem je přistihla, jak si vyměňují léky. „Ten modrý je na tlak,“ vysvětloval Bedřich. „A ten bílý na náladu. Když si vezmeme oba, budeme vyvážení.“
„Vy budete mrtví,“ odsekla jsem suše a zabavila jim kelímky jak dealerovi na školním dvoře.
Jenže čím víc jsme se snažili jejich romanci krotit, tím víc bujela. Psali si vzkazy na papírové ubrousky. Schovávali si sušenky pod polštář. Jednou jsem našla Růženu, jak si lakuje nehty na sytě červeno, protože „Béďa má rád vášeň“.
Oddělení se rozdělilo na dva tábory. Jedni jim fandili, druzí si stěžovali, že je to pohoršující. „V jejich věku!“ syčela paní odnaproti, která tajně sledovala jejich každý pohyb s výrazem dramaturga reality show.
A pravda? Bylo to lepší než televize. Žádné scénáře, žádné střihy. Jen dva lidé, kteří věděli, že jim nezbývá desetiletí na rozmýšlení. Každé držení za ruku bylo urgentní. Každý polibek měl příchuť poslední šance.
Jednou v noci mi zazvonil alarm z Bedřichova pokoje. Vběhla jsem dovnitř připravená na nejhorší. On seděl na posteli, rozcuchaný, zadýchaný. Růžena vedle něj, stejně provinilá jako puberťačka po zákazu vycházení.
„To nic není,“ hlesl. „Jen… trochu rychlejší srdce.“
„To máte z toho sprintu přes chodbu,“ odsekla jsem a kontrolovala mu puls. „Láska je kardio. Ale vy na ni nemáte kondici.“
Růžena se na mě podívala s pohledem, který by rozpustil i nejtvrdší sádru. „Slečno, když už máme víc prášků než rozumu, tak si aspoň užijeme to málo rozumu, co zbylo.“
Neměla jsem co říct. Jen jsem jim upravila deku a přidala do dokumentace další poznámku, kterou by si žádná metodika nepřála číst.
Pak přišla krize. Rodina. Děti, které se léta neukázaly, najednou měly plná ústa starostí. „To je nevhodné,“ říkaly. „Maminka je zmatená.“
Zvláštní, jak se zmatenost objeví přesně ve chvíli, kdy se objeví štěstí.
Růžena brečela. Ne kvůli věku, ne kvůli nemocem. Kvůli zákazu držet Bedřicha za ruku. A já, profesionální pečovatelka, jsem se ocitla mezi etickým kodexem a obyčejnou lidskostí.
Nakonec jsme to vyřešili kompromisem. Veřejně jen „přátelství“. Soukromě? Zavírala jsem oči častěji, než by bylo zdrávo. Někdy je péče i o tom, že dovolíte lidem riskovat. Trochu.
Poslední, co mi Růžena jednou večer řekla, bylo: „Kdybych měla zase dvacet, byla bych opatrnější. Teď už nemám čas.“
A to je na tom to nejbrutálnější. Ne těla, co vržou. Ne léky, co chrastí v kelímcích. Ale ta naléhavost. Ta chuť žít, i když víte, že konec číhá za rohem s formulářem o úmrtí.
Láska v 87 není roztomilá. Je syrová. Je trochu nebezpečná. Má vedlejší účinky. Ale je skutečná.
A jestli jsem se něco naučila, tak tohle: můžete mít víc prášků než rozumu, víc diagnóz než plánů a víc jizev než iluzí. Ale dokud se vám někdo třese pod rukou vzrušením – nebo aspoň nízkým tlakem – pořád jste naživu.
A někdy je to víc než všechny reality show dohromady.
