Článek
Když se řekne domov důchodců, většina lidí si představí klid, ticho, maximálně hádku o ovladač. Jenže realita je spíš nekonečný seriál, kde se střídají díly s názvem Láska, Zrada, Pomluva a Proč mi zase někdo ukradl jogurt.
Ten den začal úplně normálně. Ranní hygiena, rozdávání léků, kontrola tlaků. Všechno šlapalo, já byla dokonce v dobré náladě, protože nikdo ještě nebrečel, nekřičel a neobvinil mě z krádeže.
Pak za mnou přišla paní Alena.
„Slečno, musím s vámi mluvit. Jde o Karla.“
Pan Karel. Sedmdesát osm let, vdovec, elegantní, pořád navoněný, typ dědy, co by v jiném životě balil ženy v kavárně a nechával jim vizitky.
„Co je s Karlem?“ zeptala jsem se.
Paní Alena se ke mně naklonila a zašeptala: „On si začal s Věrou.“
Věra. O tři pokoje dál. Vždy upravená, červená rtěnka, vlasy jako z reklamy na šampon. Věra, která ještě minulý měsíc tvrdila, že už na chlapy nemá nervy.
„A?“ zkusila jsem neutrální tón.
„No a já s ním chodím už půl roku!“ vyhrkla Alena.
Takže zatímco já jsem řešila pleny a léky, oni řešili paralelní vztahy jak v mexické telenovele.
Než jsem stihla cokoliv říct, přišla paní Věra.
„Vy se tady bavíte o Karlovi?“ zeptala se sladkým hlasem, ale v očích měla výraz, že by byla schopná Alenu přetáhnout chodítkem.
A v tu chvíli mi došlo, že jsem právě obsazena do role terapeutky, mediátorky a rozhodčí v jednom.
Ukázalo se, že Karel si s oběma psal lístečky. Jedné nosil sušenky. Druhé čokoládu. Jedné říkal, že je jediná. Druhé, že „to s Alenou už je minulost“.
Karel mezitím seděl na lavičce venku a krmil holuby, netušíc, že se kolem něj rozjíždí důchodcovská válka století.
Alena brečela. Věra byla uražená. Obě chtěly „spravedlnost“. A obě chtěly, abych já, pečovatelka s diplomem na hygienu, rozhodla, která má na Karla nárok.
„Já jsem ho měla první!“ tvrdila Alena.
„Ale mě slíbil výlet!“ kontrovala Věra.
„On mi držel ruku!“
„Mně dal pusu!“
Seděla jsem mezi nimi jak soudce Nejvyššího soudu lásky třetího věku.
Když jsme konečně Karla konfrontovali, reagoval přesně tak, jak reagují muži v každém věku.
„Já jsem nechtěl, aby se někdo cítil sám,“ řekl.
„Já jsem to nemyslel špatně.“
„Vy jste si to špatně vyložily.“
Ano. Ony si špatně vyložily, že s nimi tráví večery, píše lístečky a plánuje společnou budoucnost u televize.
Výsledek? Alena se urazila a tři dny se mnou nemluvila, protože jsem „nebyla dost na její straně“. Věra se rozhodla, že Karla už nechce, protože „není dost chlap“. A Karel chodil po chodbě a ptal se mě, proč se na něj všichni dívají, jako by někoho zabil.
„Protože jste rozbil dvě srdce,“ řekla jsem mu.
„Ale já jsem chtěl jen trochu lásky,“ odpověděl.
A v tu chvíli mi ho bylo vlastně líto.
Domov důchodců je plný lidí, kteří už přišli o manžele, partnery, kamarády, zdraví, samostatnost. Zůstaly jim emoce, vzpomínky a obrovská potřeba, aby si jich ještě někdo všiml.
Takže když se objeví někdo, kdo jim dá pozornost, rozjede se drama větší než v jakékoliv reality show.
Od té doby už vím, že moje práce není jen o pomoci s chůzí a léky. Je i o řešení zlomených srdcí, žárlivosti a vztahových krizí lidí, kteří mají dohromady přes dvě stě let.
A pokaždé, když mi někdo řekne, že domov důchodců je nuda, mám chuť mu nabídnout jednu směnu se mnou.
Protože nikde jinde nezažijete milostný trojúhelník, kde se místo házení talířů hází chodítka a místo rozchodových esemesek se posílají vzkazy napsané fixou na papírek z bloku.
A já? Já jsem se z pečovatelky definitivně přeškolila na krizovou manažerku lásky v důchodu. Bez příplatku. Bez školení. A s pocitem, že jestli je tohle stáří, tak rozhodně není tak klidné, jak se tváří v brožurách.
