Článek
Na oddělení B máme osm pokojů, dvacet postelí a nekonečný přísun emocí, které by vydaly na několik sezón seriálu. Jen se to neodehrává na pláži, ale mezi infuzními stojany a dezinfekcí s vůní nemocniční levandule.
Začalo to nevinně. Paní Růžena, osmdesát čtyři let, bývalá učitelka češtiny, s jazykem ostrým jako nůž na máslo, které nikdy nechtělo změknout. Pan František, osmdesát sedm, bývalý strojvůdce, který i po letech tvrdil, že „ženy jsou komplikovanější než jízdní řády“. A do toho paní Milada, osmdesát dva, drobná vdova s očima, které uměly hrát bezmoc stejně dobře jako šachy.
Spojoval je stůl u okna. A káva bez kofeinu, která chutnala jako výčitky.
František začal Růženě nosit sušenky. „Pro paní profesorku,“ říkal a culil se tak, že mu protéza lehce klapala. Růžena ho opravovala v každé druhé větě a tvářila se, že ji to obtěžuje. Jenže si ty sušenky vždycky vzala.
Milada zatím seděla opodál a sledovala je s výrazem, který by se dal přeložit jako: tohle nenechám bez následků.
První výstřel zazněl u oběda.
„Františku, posaďte se ke mně,“ zapředla Milada, když jsme rozdávali segedín. „Vy přece nemáte rád, když vás někdo opravuje.“
Růžena ztuhla. „On má rád pravdu,“ odsekla.
František, zmatený jak rozbitý kompas, přejel pohledem z jedné na druhou. Já stála mezi nimi s naběračkou a přemýšlela, jestli je eticky přípustné polít někoho omáčkou jako preventivní opatření.
Od toho dne se chodítka začala přesouvat strategicky. Růžena parkovala své u Františkova pokoje. Milada „náhodou“ potřebovala pomoc s televizí právě ve chvíli, kdy tam byl i on.
Jednou jsem vešla do společenské místnosti a našla je v tichém napětí. Tři chodítka stála vedle sebe jako tři koně před startem. Atmosféra hustá.
„Paní Růžena mi včera řekla, že už na lásku nemám věk,“ pronesla Milada tiše.
„Řekla jsem, že ve vašem věku byste měla myslet na klid,“ opravila ji Růžena.
„A vy snad ne?“ sykla Milada.
František se mezitím snažil vstát, aby „to uklidnil“, ale zakopl o vlastní chodítko a posadil se zpátky s výrazem mučedníka.
Byla to groteska. Jenže pod tou směšností bylo něco syrového. V osmdesáti se nehraje o flirt. Hraje se o poslední pocit, že ještě někam patříte.
Vyvrcholení přišlo v neděli.
Růžena si Františka pozvala na pokoj. „Chci vám něco přečíst,“ řekla mu. Zavřela dveře. Milada to zjistila během tří minut – naše oddělení má rychlejší informační síť než internet.
„Ona ho svádí!“ vyhrkla a vyrazila chodbou tak rychle, jak jí klouby dovolily.
Dveře se rozletěly. Já byla hned za ní, protože zkušenost mě naučila, že když někdo běží s chodítkem, je to vždycky problém.
František seděl na posteli. Růžena držela v ruce starou báseň. Nic víc. Jenže Milada viděla scénář jinak.
„Tak takhle to je?“ vykřikla.
Následoval chaos. Chodítka do sebe narazila. František se snažil vstát a uklidnit situaci, ale zavadil o koberec. Růžena se postavila tak prudce, že jí spadly brýle. Milada v zápalu emocí mávla rukou a zasáhla Františka do úst.
Ozvalo se tiché klapnutí.
Zub. Jeden jediný, ale důležitý.
Ležel na podlaze mezi nimi jako symbol téhle absurdní války.
Všichni ztichli.
Sehnula jsem se, zvedla ho a podala Františkovi. „Tady je vaše srdce,“ utrousila jsem suše.
Nikdo se nesmál. Protože to nebylo vtipné. Jen strašně lidské.
Ten večer seděli každý zvlášť. Růžena u okna, Milada v koutě, František bez zubu a bez odvahy.
Za pár dní se to uklidnilo. Milada přestala bojovat. Růžena ztratila jízlivost. A František? Ten začal sedávat mezi nimi. Doslova mezi. Jedno chodítko po levé ruce, druhé po pravé.
„Já už nechci vybírat,“ řekl mi jednou. „Celý život jsem si vybíral. Teď bych chtěl jen klid.“
Jenže klid není totéž co láska.
Jedno ráno jsem našla Růženu, jak tiše pláče. „Já jen nechtěla být zase ta druhá,“ zašeptala.
A Milada mi o den později přiznala: „Já už nikoho neztratím. Ani kdybych měla bojovat.“
Milostný trojúhelník se nerozpadl dramaticky. Spíš se rozplynul. František onemocněl. Ležel pár týdnů. Obě u něj seděly. Každá z jiné strany.
Když odešel, držely ho za ruce obě.
Tři chodítka zůstala opřená o zeď. Jedno bez majitele.
Na oddělení se často láme srdce. Někdy infarktem. Jindy slovem. A někdy pádem z postele, když se snažíte dokázat, že ještě umíte milovat.
Smějeme se tomu, protože jinak bychom museli přiznat, že touha po lásce neumírá s věkem. Jen dostane berle.
A někdy i zlomený zub.
