Článek
Když nastoupíte do práce v domově důchodců, velmi rychle si zvyknete na jednu věc: nic není tak, jak vypadá. Lidi, kteří působí mile, dokážou být zlí jak čerti, a ti, co celý den mlčí a koukají do zdi, vás občas překvapí větou, která vás pošle rovnou do existentialní krize.
Paní Anna byla přesně ten druh klientky, o kterém se na poradách říká: „Stav se zhoršuje, pravděpodobně demence, minimální kontakt.“ Ležela na pokoji u okna, dívala se ven, nemluvila, nereagovala na jméno, na otázky, na nic. Krmily jsme ji, přebalovaly, přesouvaly, jako by byla kus nábytku s pulzem.
Upřímně? Po pár týdnech jsem ji přestala brát jako člověka. Ne ze zlé vůle, ale z obranného mechanismu. Když pracujete s lidmi, kteří vás nevnímají, mozek si je začne škatulkovat jako „práci“. Objekt. Úkol. Postel číslo tři.
Mluvila jsem před ní úplně o všem. O tom, že mě štve šéfová. O tom, že mám nového chlapa, co je skvělý v posteli a mizerný v komunikaci. O tom, že bych tu práci nejradši jednou zapálila a utekla do baru v Thajsku.
Paní Anna jen koukala z okna.
A pak přišla ta noc.
Noční směny jsou specifické. Člověk je unavený, mozek jede na autopilota a občas si dovolí věci, které by přes den neřekl ani terapeuta. Seděla jsem u Anny, měnila jí plenu a nahlas si stěžovala sama sobě: „No jo, tak já tady makám jak blbá a ty si tu ležíš a děláš, že mě nevidíš. To bych taky chtěla.“
A v tu chvíli se stalo něco, co mi doslova zastavilo ruce ve vzduchu.
„Já tě vidím. Jen se mi nechce reagovat.“
Řekla to klidně. Normálním hlasem. Bez emocí. Jako by komentovala počasí.
Myslela jsem, že se mi to zdá. Nebo že mám halucinace z nedostatku spánku. Podívala jsem se na ni. Otočila hlavu, podívala se mi přímo do očí a dodala: „Ty jsi hrozně ukecaná, víš to?“
V tu chvíli mi došlo, že jsem poslední tři měsíce vedla monology před naprosto při smyslech ženou, která si prostě jen hrála na neviditelnou.
Sedla jsem si na postel jak opařená. „Vy… vy nejste dementní?“
Zasmála se. Normálně se zasmála. „Ale prosím tě. Jen mě už nebaví lidi. Tak jsem to vzdala.“
Vysvětlila mi, že po smrti manžela a sérii mrtvic si řekla, že už nemá chuť mluvit, vysvětlovat, reagovat. Že když dělá, že nikoho nevnímá, všichni ji nechají na pokoji. Nikdo se jí na nic neptá. Nikdo od ní nic nechce. Ideální důchod.
„A personál?“ zeptala jsem se.
„Vy jste nejlepší. Vy mluvíte za mě,“ řekla. „Já si jen poslouchám historky.“
Takže zatímco já jsem ji považovala za mentálně mimo, ona měla ze mě živý podcast. O mém sexuálním životě. O mých dluzích. O tom, že si myslím, že kolegyně krade jogurty z lednice.
Druhý den jsem byla paranoidní. Najednou jsem si uvědomila, kolik „neviditelných“ klientů kolem sebe máme. Kolik lidí považujeme za nesvéprávné jen proto, že se rozhodli nemluvit.
Od té doby se před nimi chovám jinak. Mluvím slušně. Neříkám drby. Nekomentuju kolegy. Protože nikdy nevíte, kdo vás ve skutečnosti slyší.
Paní Anna se po pár týdnech zase „odmlčela“. Oficiálně je stále vedená jako těžká demence. Neoficiálně vím, že mě občas sleduje a baví se.
A já jsem se naučila jednu důležitou věc: někdy nejsou staří lidé zmatení. Někdy jsou jen chytřejší než my. A zatímco my si myslíme, že je litujeme, oni si v tichosti užívají, jak dokonale nás všechny obelstili.
