Článek
Perex (cca 250 znaků):
Myslela jsem si, že jsem konečně našla muže, který se mi věnuje, plánuje se mnou budoucnost a bere mě vážně. Pak jsem zjistila, že nejsem jediná. Měl rodinu v Praze, „přítelkyni“ v Brně a mě v Ostravě.
Když jsme se poznali, připadala jsem si jako v romantickém filmu. Byl pozorný, galantní, psal mi dlouhé zprávy, pamatoval si detaily, ptal se na moje pocity. Po letech průměrných vztahů jsem měla pocit, že jsem konečně potkala někoho, kdo ví, co chce.
Říkal, že hodně cestuje za prací. Konzultant. Projekty po celé republice. Znělo to důležitě a dávalo to smysl. Viděli jsme se hlavně o víkendech, někdy u mě, někdy u něj. Bydlel v pronájmu, prý dočasně. Prý si zatím nechce kupovat nic vlastního, dokud „neví, kde zakotví“.
A já byla přesně ta naivní žena, která slyší větu „dokud neví, kde zakotví“ jako „počítám s tebou“.
Po půl roce mi řekl, že mě miluje. Začal mluvit o dětech, o společném bydlení, o tom, že bychom si mohli najít něco většího. Ukazoval mi byty na internetu, posílal odkazy, ptal se na můj vkus.
Nikdy mě nenapadlo, že by něco nesedělo. Ano, byl někdy nedostupný. Ano, občas nebral telefon. Ano, některé víkendy „nemohl“. Ale vždycky měl vysvětlení. Práce. Nemoc. Rodinné povinnosti. Únava.
Říkala jsem si, že jsem dospělá žena a nebudu paranoidní. Že vztah je o důvěře, ne o kontrole.
Pravda přišla úplnou náhodou. Jela jsem pracovně do Brna a po schůzce jsem šla do kavárny. Seděla jsem u okna a čekala na kávu, když jsem ho uviděla.
Stál tam. On. Držel za ruku jinou ženu.
Ne kamarádsky. Ne formálně. Bylo to přesně to držení, které znáte, když někdo patří vám. Blízké. Přirozené. Intimní.
Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá. Že je to někdo podobný. Ale pak se otočil. Stejný úsměv. Stejné oči. Stejná bunda, kterou měl na sobě i minulý víkend u mě.
Seděla jsem jako přimražená. Sledovala jsem, jak si spolu sedají ke stolu. Jak se smějí. Jak jí odhrnuje vlasy z obličeje. Jak se k sobě naklánějí.
V tu chvíli se mi v hlavě rozjel chaos. Chtěla jsem vstát, jít tam, udělat scénu. Místo toho jsem jen seděla a třásly se mi ruce.
Vyfotila jsem je.
Večer jsem mu napsala, jaký měl den. Odpověděl, že je unavený, že je v hotelu a že se těší, až se uvidíme.
Poslala jsem mu tu fotku.
Odpověď přišla po dlouhých pěti minutách:
„To není to, jak to vypadá.“
Klasika.
Začal vysvětlovat, že je to kolegyně. Že řešili práci. Že to byl pracovní oběd. Že mě miluje a že si to špatně vykládám.
Jenže já už nebyla slepá.
Začala jsem pátrat. Poprvé v životě jsem si ho vygooglila pořádně. Našla jsem ho na Facebooku, kde neměl mě, ale jinou ženu. Společné fotky. Dovolené. Komentáře od rodiny.
Manželka.
Dvě děti.
Bydliště: Praha.
A pak jsem našla další profil. Jiná síť. Jiná žena. Mladší. Bez dětí. Z Brna. Fotky z restaurací, které jsem znala z jeho vyprávění. Stejné výlety. Stejné „náhodné“ detaily.
Byla jsem třetí.
Měl oficiální rodinu v Praze. Manželku, se kterou byl přes deset let.
Měl „vážný vztah“ v Brně. Ženu, se kterou plánoval společné bydlení.
A měl mě. V Ostravě. Jako „únik“. Jako „nový začátek“. Jako „život, který by mohl mít“.
Tři města. Tři ženy. Tři verze sebe sama.
Když jsem ho konfrontovala, už se ani moc nebránil. Byl unavený. Možná i trochu ulevilo, že se to provalilo.
Řekl mi, že „to neplánoval“. Že „to prostě tak vzniklo“. Že „každá z nás mu dává něco jiného“. Že „nechtěl nikomu ublížit“.
Seděla jsem naproti němu a měla chuť se smát. Ne hystericky. Spíš prázdně.
Ten člověk, kterému jsem svěřovala své sny, tělo, čas, emoce, měl paralelní životy jako v nějakém seriálu. A já byla jen jedna kapitola v jeho rozvrhu.
Nejhorší nebyla zrada. Nejhorší bylo to uvědomění, že všechno, co jsem považovala za intimní a jedinečné, bylo recyklované. Stejné věty, stejné sliby, stejné doteky. Jen jiné město, jiný byt, jiná žena.
Myslela jsem, že jsem jediná.
Ve skutečnosti jsem byla jen třetí v pořadí.
A od té doby už nevěřím větám jako „hodně cestuju“, „nemám moc čas“ nebo „nemám rád sociální sítě“. Protože jsem se naučila, že někdy to neznamená vytížený život.
Někdy to znamená tři rodiny. Tři lži. A jednoho muže, který si myslí, že láska je jen logistický problém.
