Článek
Všechno začalo tím klasickým klišé. Zpoždění. Pět dní. Pak sedm. A k tomu nevolnost, citlivá prsa, nálady jak na houpačce. Přesně ty příznaky, které znáte z každého ženského fóra i seriálu. V hlavě mi okamžitě naskočilo jediné slovo: těhotná.
Seděla jsem v koupelně na okraji vany a koukala na kalendář v mobilu. Počítala jsem dny, cyklus, plodné období. Všechno sedělo. S partnerem jsme sice dítě úplně neplánovali, ale ani jsme se mu nebránili. Spíš takové to „když se stane, tak se stane“.
A najednou to možná bylo tady.
Šla jsem si koupit těhotenský test. Ten moment v drogerii, kdy stojíte před regálem a připadáte si strašně viditelná, i když vás nikdo nezná. Vzala jsem rovnou dva. Pro jistotu. Jeden digitální. Jeden obyčejný.
Doma jsem zavřela dveře na záchodě, ruce se mi třásly. Čekala jsem ty dvě minuty, co trvají věčnost. V hlavě jsem už viděla oznámení rodičům, reakci partnera, dětský pokoj, jména.
Test ukázal negativní.
Byla jsem zklamaná, ale zároveň zmatená. „To je divné,“ říkala jsem si. Vždyť mám všechny příznaky. Tak jsem si řekla, že je to asi brzy. Že to zkusím za pár dní znovu.
Jenže příznaky neustupovaly. Naopak. Bylo mi hůř. Motala se mi hlava, byla jsem strašně unavená, občas mě píchalo v podbřišku. A hlavně – menstruace pořád nikde.
Začala jsem googlit. To je nejhorší, co můžete udělat. Našla jsem všechno od těhotenství přes hormonální poruchy až po „vážné diagnózy“. Snažila jsem se uklidnit. Říkala jsem si, že jsem asi jen ve stresu. Že si tělo dělá, co chce.
Po třech týdnech jsem šla k lékaři.
Seděla jsem v ordinaci a říkala mu přesně to, co jsem si myslela: že jsem asi těhotná, jen to testy ještě neukázaly. Usmál se, poslal mě na krev a ultrazvuk. Byla jsem nervózní, ale pořád jsem si myslela, že odejdu s fotkou miminka.
Neodešla.
Doktor se na monitor díval nějak podezřele dlouho. Mlčel. Pak se mě zeptal, jestli mám často bolesti, únavu, změny nálad. Přikývla jsem. A on si sundal brýle.
„Vy nejste těhotná,“ řekl. „Ale měli bychom to řešit co nejdřív.“
V tu chvíli mi bylo jasné, že je něco špatně. Ne jen „není to miminko“. Ale něco vážného. Něco, co vám změní tón hlasu lékaře.
Ukázalo se, že mám cystu. Velkou. Takovou, která způsobovala všechny příznaky a blokovala celý cyklus. A nebyla neškodná. Musela pryč. Operace. Co nejdřív. A navíc tam byla možnost, že to ovlivní moji plodnost.
Seděla jsem tam v šoku. Ještě před pár dny jsem řešila, jestli koupím růžový nebo modrý body. A teď jsem řešila, jestli budu vůbec někdy moct mít děti.
Nejhorší bylo, jak rychle se vám v hlavě přepne celý svět. Z radostného očekávání do čirého strachu. Z představ o kočárku do představ o nemocnici, narkóze a jizvách.
Partner byl v šoku taky. Nevěděl, co říct. Snažil se mě uklidňovat, ale bylo vidět, že má strach. A já jsem si poprvé v životě uvědomila, jak strašně křehké je všechno, co bereme jako samozřejmost.
Operace dopadla dobře. Naštěstí. Cysta byla odstraněna, výsledky byly relativně v pořádku. Ale ten psychický náraz už mi nikdo nevezme. Ten moment, kdy si myslíte, že ve vás roste nový život, a místo toho zjistíte, že ve vás roste něco, co vám ho může vzít.
Dnes, když se mi někdo svěří, že má zpoždění a „určitě je těhotná“, už se jen smutně usměju. Ne proto, že bych jí to nepřála. Ale proto, že vím, jak tenká je hranice mezi nadějí a realitou.
Myslela jsem, že jsem těhotná. Připravovala jsem se na novou kapitolu. A místo toho jsem dostala lekci, že ženské tělo není romantický film, ale komplikovaný systém, který vám může kdykoliv vystavit účet.
A ten největší šok nebyl v tom, že nejsem těhotná.
Ten šok byl v tom, že jsem si poprvé musela položit otázku, jestli vůbec někdy budu.
