Článek
Myslela jsem, že mám ideálního muže. Takového, o jakém se píše v ženských časopisech a jakého mi všechny kamarádky tiše záviděly. Byl pozorný, uměl naslouchat, psal mi každé ráno zprávu na dobré ráno a každý večer mi volal, i když byl pracovně pryč. Nikdy nezapomněl na výročí, květiny nosil i bez důvodu a dokázal mě obejmout přesně ve chvíli, kdy jsem se cítila nejhůř.
Seznámili jsme se na Facebooku. Ano, klasika. On mi napsal, já odpověděla, dali jsme si kávu a za tři měsíce už jsem měla pocit, že ho znám celý život. Na jeho profilu měl fotky z hor, z práce, s maminkou, pár kamarádů, pár kamarádek. Nic podezřelého. Vše působilo normálně, klidně, skoro až nudně. A přesně to jsem tehdy považovala za ideál.
Problém byl v tom, že jsem si jeho dokonalost začala idealizovat až příliš. Když se občas choval odtažitě, omlouvala jsem ho stresem. Když nechtěl, abych ho označovala na fotkách, brala jsem to jako jeho soukromí. Když mi nechtěl dát heslo k telefonu, říkala jsem si, že důvěra přece není o kontrole.
Ten den začal úplně nevinně. Kamarádka mi poslala screenshot zprávy od nějaké ženy, která se ptala na mého přítele. Psala: „Nechodíš náhodou s Tomášem? Protože ten, co píše mně, tvrdí, že je single.“
Nejdřív jsem se smála. Myslela jsem, že je to omyl. Že jde o shodu jmen. Jenže pak mi kamarádka poslala odkaz na profil. A v tu chvíli se mi sevřel žaludek.
Byl to on. Stejné fotky. Stejný úsměv. Stejné jméno. Jen úplně jiný Facebook.
Zatímco ten, který jsem znala já, byl slušný, nenápadný a skoro až rodinný, ten druhý byl… jiný svět. Fotky z posilovny, polonahé selfie v zrcadle, statusy plné flirtování, srdíček a dvojsmyslů. A hlavně desítky komentářů od žen. Ne od kamarádek. Od žen, které mu psaly, že se těší na další schůzku. Že včera to bylo krásné. Že mu posílají pusu.
Seděla jsem u notebooku a třásly se mi ruce. Klikala jsem na profily těch žen jako posedlá. Některé byly mladší než já. Některé starší. Některé krásné. Některé obyčejné. Ale všechny měly jedno společné. Všechny si myslely, že jsou pro něj výjimečné.
A pak jsem našla zprávy.
„Chybíš mi, lásko.“
„Tvoje postel je lepší než moje.“
„Škoda, že tvoje přítelkyně neví, jaký jsi ve skutečnosti.“
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Ne brečet. Ne křičet. Zvracet. Opravdu jsem běžela na záchod a zvracela.
Konfrontovala jsem ho ještě ten večer. Nechtěla jsem čekat. Nechtěla jsem mu dát čas si vymyslet výmluvu. Ukázala jsem mu jeho druhý Facebook. Mlčel. Dlouho. A pak řekl větu, kterou si budu pamatovat do konce života:
„To není nevěra. To je jen zábava.“
Prý to nemyslel vážně. Prý si jen psal. Prý se s nimi skoro nikdy neviděl. Prý mě miluje. Prý jsem ta hlavní.
Jenže já už mezitím věděla víc. Věděla jsem, že minimálně se třemi ženami spal. Věděla jsem, že jedné sliboval společné bydlení. A jiné psal úplně stejná slova jako mně. Doslova. Kopíroval své city jako text do schránky.
Nejhorší nebyla nevěra. Nejhorší byla ta promyšlená lež. Ten systém. Dva profily. Dva světy. Dvě verze sebe sama. Jedna pro „slušné vztahy“. Druhá pro lov.
Najednou jsem si zpětně uvědomila všechny detaily, které jsem přehlížela. Proč nikdy nechtěl fotku se mnou na svém profilu. Proč mě nebral na firemní večírky. Proč měl neustále vypnuté notifikace. Proč chodil na záchod s telefonem.
Nebyla jsem jeho partnerka. Byla jsem jen jedna z možností.
Odešla jsem. Ne dramaticky. Ne se scénou. Jen jsem si sbalila věci a odešla z jeho bytu, který jsem považovala za náš. A víte, co bylo nejvíc ironické? Ještě ten den večer mi přišla zpráva z jeho druhého profilu. Od něj. Mně.
„Ahoj, neznáme se, ale máš krásný úsměv.“
V tu chvíli jsem se poprvé od celé té kauzy opravdu zasmála. Smutně, hystericky, ale zasmála. Uvědomila jsem si, že jsem nebyla hloupá proto, že jsem mu věřila. Hloupý byl on, že si myslel, že pravda nikdy nevyjde najevo.
Dnes už vím jedno. Když je muž až podezřele dokonalý, je dobré se ptát, komu všemu je ještě dokonalý. A hlavně na jakém profilu.
