Článek
Vždycky jsem měla pocit, že jsem tak trochu mimo zájem okolí. Ne že bych byla úplně neviditelná, ale prostě jsem si připadala jako kulisa. Lidi kolem mě řešili své životy, své problémy, své vztahy. Já byla ta, co sedí u stolu, kývá hlavou a občas něco poznamená.
A tak jsem si zvykla mluvit bez filtru.
V tramvaji jsem si šeptala poznámky do telefonu. V práci jsem si polohlasem stěžovala kolegyni. Doma jsem nahlas nadávala, když jsem byla sama. Měla jsem pocit, že moje slova se rozpouští ve vzduchu. Že nikoho nezajímají. Že nikdo neposlouchá.
Bylo to osvobozující. Mohla jsem říkat, co chci. O lidech. O šéfovi. O kolegyni, která mi lezla na nervy. O sousedce. O bývalém. O tom, jak mi připadá, že některé věci jsou trapné, jiné směšné, další úplně ubohé.
Mluvila jsem, protože jsem si myslela, že mluvím do prázdna.
Zlom přišel nenápadně.
Seděla jsem v práci na poradě a šéf řekl větu, která mi doslova vyrazila dech. Byla to přesně stejná věta, kterou jsem předchozí den řekla kolegyni u kávovaru. Slovo od slova. Včetně ironického tónu.
Nejdřív jsem si říkala, že je to náhoda. Že se to tak sešlo. Jenže pak se to začalo opakovat.
Kolegyně použila obrat, který jsem říkala doma do telefonu. Jiný kolega se zmínil o věci, kterou jsem probírala jen v šatně. Sousedka narážela na problém, o kterém jsem mluvila sama se sebou na chodbě.
Začala jsem mít zvláštní pocit, že se moje slova vrací. Jako ozvěna. Jen už nebyla moje.
A pak přišel moment, který byl jako facka.
Seděla jsem v kuchyňce a dvě kolegyně se bavily o mně. Nevěděly, že jsem za rohem. Jedna z nich řekla:
„Ona si myslí, že ji nikdo neposlouchá, ale slyší ji všichni. Pořád mluví. Pořád hodnotí. Pořád komentuje.“
Druhá se zasmála:
„Jo, ona je takový chodící podcast. Jen o tom neví.“
Stála jsem tam a měla pocit, že se mi stáhl žaludek.
Došlo mi, že jsem si vytvořila iluzi bezpečí. Myslela jsem si, že když nemluvím přímo k lidem, když šeptám, když si povídám „jen tak“, tak se to nepočítá. Že to není veřejné. Že to není slyšet.
Jenže bylo.
Lidi mě poslouchali celou dobu. V tramvaji. V kanceláři. Na chodbě. V kavárně. Jen mi to nikdy neřekli. Sbírali si moje slova jako drobky. A pak si z nich skládali obraz mě.
Obraz, který se mi vůbec nelíbil.
Byla jsem pro ně ta, co si pořád stěžuje. Ta, co pomlouvá. Ta, co má na všechno názor. Ta, co hodnotí ostatní, ale sama o sobě moc neřekne nic.
Najednou mi došlo, že jsem si myslela, že mluvím do prázdna, ale ve skutečnosti jsem mluvila do publika, které jsem nikdy neviděla.
A to publikum si o mně vytvořilo jasný názor.
Nejhorší bylo, že jsem se nemohla bránit. Protože všechno, co o mně říkali, vycházelo z mých vlastních slov. Jen vytržených z kontextu. Poskládaných jinak. Použitých beze mě.
Začala jsem být opatrná. Přestala jsem mluvit nahlas v tramvaji. Přestala jsem si stěžovat v práci. Přestala jsem komentovat lidi kolem sebe. Najednou jsem si připadala svázaná. Jako bych ztratila přirozenost.
Ale zároveň jsem si uvědomila jednu nepříjemnou věc.
Mluvila jsem tak otevřeně ne proto, že bych byla upřímná. Ale proto, že jsem si myslela, že nenesu žádnou odpovědnost. Že moje slova nemají dopad. Že se rozplynou.
Jenže slova se nikdy úplně nerozpustí.
Vždycky se někde zachytí. V cizí hlavě. V cizí paměti. V cizím pohledu na vás.
Myslela jsem, že mě nikdo neposlouchá.
Ale někdo ano. Po celou dobu.
A dnes už vím, že největší iluze není to, že nás někdo sleduje.
Největší iluze je, že nás nikdo neposlouchá.
