Článek
Nikdy jsem nebyla ten typ ženy, co by se bála o svého manžela. Věřila jsem mu. Možná až slepě. Byli jsme spolu deset let, měli jsme za sebou hypotéku, společné dovolené, krize i smíření. Myslela jsem si, že jsme tým. Že už nás nic nemůže rozházet. A už vůbec ne nějaká kamarádka.
Lucie byla moje nejlepší kamarádka skoro patnáct let. Znaly jsme se od vysoké školy, prošly jsme spolu rozchody, pracovní průšvihy, depky i euforie. Byla u mé svatby, držela mi kytici, brečela dojetím. Vždycky jsem ji považovala skoro za sestru.
Poslední rok se ale chovala zvláštně. Často komentovala můj život. Moje fotky. Moje věci. „Ty se máš, takovou kabelku bych si taky jednou chtěla dovolit.“ „Ty jo, ty máš ale dokonalého chlapa.“ „Ty jsi fakt vyhrála jackpot.“
Brala jsem to jako obyčejnou závist. Takovou tu neškodnou, ženskou. Upřímně, těšilo mě to. Připadala jsem si úspěšná. Měla jsem pocit, že se mi konečně daří a ostatní to vidí.
Netušila jsem, že zatímco se dívá na moji kabelku, dívá se i na mého manžela úplně jinýma očima.
Začalo mi to docházet postupně. Vždycky se smála jeho vtipům víc než já. Vždycky si sedala vedle něj. Vždycky mu psala, když něco potřebovala, i když to mohla napsat mně. A pak jsem si všimla, že mu začala psát i bez důvodu.
„Jen jsem se ptala, jak se máš.“
„Posílám fotku z fitka, motivace.“
„Ty bys mi poradil s autem, viď?“
Říkala jsem si, že jsem paranoidní. Že přeháním. Vždyť jsou kamarádi. Vždyť se známe roky. Vždyť by mi to nikdy neudělala.
Zlom přišel úplně banálně. Manžel nechal doma telefon. Chtěla jsem mu jen zavolat, že má vypnutý zvonek. Odemkla jsem ho, protože jsme si vždycky říkali hesla. A tam jsem uviděla konverzaci s Lucií.
Ne pár zpráv. Desítky. Každý den. Od rána do noci.
Nejdřív to byly nevinné řeči. Pak srdíčka. Pak fotky. Její fotky. Ve spodním prádle. V posteli. Z koupelny. A jeho odpovědi.
„Jsi neuvěřitelně sexy.“
„S tebou bych se nikdy nenudil.“
„Kdybych tě poznal dřív…“
Seděla jsem na posteli a měla pocit, že se mi někdo vrtá v mozku šroubovákem. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem plakat. Jen jsem zírala na obrazovku a četla si, jak se moje nejlepší kamarádka postupně stala mojí náhradou.
Nešlo jen o sex. Oni spolu měli vztah. Emoční. Intimní. Sdíleli věci, které mi manžel už dávno neříkal. Stěžoval si jí na mě. Na to, že jsem prý chladná. Že řeším práci. Že jsem se změnila.
A ona ho utěšovala. Chápala. Naslouchala. Pomalu, nenápadně, systematicky.
Konfrontovala jsem nejdřív ji. Napsala jsem jí jen: „Vím všechno.“
Odpověděla po pěti minutách. Ne omluvou. Ne šokem. Napsala: „Já jsem tě vlastně nikdy nechtěla zranit. Prostě se to stalo. On je úžasný. A ty máš všechno.“
Všechno.
Takže logicky mohla mít i mého manžela.
Když jsem to řekla jemu, brečel. Prý to byla chyba. Prý to nechtěl. Prý mě miluje. Prý je to jen fáze. Klasický slovník muže, kterému se rozpadá lež.
Nejvíc mě ale bolelo něco jiného. Ne jejich sex. Ne ty zprávy. Ale fakt, že zatímco mi Lucie záviděla kabelku, bydlení a život, ve skutečnosti mi záviděla to jediné, co jsem považovala za skutečně své. Lásku.
Dnes už s ní nemluvím. A s manželem? Jsme pořád spolu, ale nic už není stejné. Nedůvěra je jako skvrna, kterou nikdy úplně nevyperete. Můžete se tvářit, že zmizela, ale vždycky ji tam vidíte.
A kabelka? Tu, kterou mi tak záviděla, už nenosím. Pokaždé, když ji vezmu do ruky, si vzpomenu, že zatímco jsem řešila značky a vzhled, někdo mi mezitím kradl celý život. Potichu. S úsměvem. A s objetím kamarádky.
