Článek
Na tu dovolenou jsem jela hlavně proto, abych utekla. Od stereotypu, od manžela, od sebe. Poslední roky jsme s Tomášem fungovali spíš jako spolubydlící než jako pár. Ticho u večeře, povinné otázky typu „jak bylo v práci“ a večery, kdy každý koukal do svého telefonu.
Ne hádky. Ne drama. Jen prázdno. To je možná horší než křik.
Kamarádka mi navrhla, ať jedu s ní k moři. „Aspoň se nadechneš,“ říkala. A tak jsem si sbalila plavky, sluneční brýle a pocit viny, že odjíždím sama. Tomáš jen pokrčil rameny. „Užij si to.“ Žádná žárlivost. Žádná starost. V tu chvíli mi to mělo dojít.
První dny byly obyčejné. Slunce, víno, smích, opálená těla kolem. A pak jsem ho potkala. V hotelovém baru. Jmenoval se Marco. Ital. Úsměv, jak z reklamy na zubní pastu, lehce prošedivělé vlasy a pohled, ze kterého jsem měla pocit, že jsem po letech zase žena, ne jen manželka.
Začali jsme si povídat. Nevinně. O cestování, o životě, o tom, odkud jsme. Smál se mým vtipům. Díval se mi do očí. Dotkl se mě, když mi naléval víno. A já cítila, jak se ve mně něco probouzí. Něco, co bylo roky zamčené.
Další den jsme se potkali znovu. A další. Společné snídaně, procházky po pláži, večery u moře. Řekl mi, že jsem krásná. Že jsem zajímavá. Že se se mnou cítí dobře. A já mu to věřila. Protože jsem to strašně potřebovala slyšet.
Nepřemýšlela jsem. Neřešila jsem manžela doma. Neřešila jsem realitu. Říkala jsem si, že je to jen dovolená. Jen flirt. Jen malý únik z reality.
A pak jsme spolu skončili v posteli.
Bylo to jiné než doma. Vášeň, smích, doteky. Připadala jsem si znovu živá. Znovu žádoucí. Znovu jako žena, ne jako součást domácnosti. Když jsem se ráno probudila vedle něj, měla jsem pocit, že bych klidně mohla zůstat. Že bych mohla všechno nechat za sebou.
Ale dovolená skončila. A já se musela vrátit.
Domů jsem jela s divným pocitem. Směs výčitek, smutku a strachu. Čekala jsem chlad, možná hádku, možná ticho. Ale ne to, co mě skutečně čekalo.
Byt byl prázdný. Tomáš nikde. Na stole ležel papír.
„Vím o všem. Tvůj telefon byl doma přihlášený k mailu. Nejsi tak opatrná, jak si myslíš. Odstěhoval jsem se. Nevolej mi.“
Zhroutil se mi svět.
Zatímco já si hrála na romantický film u moře, doma se odehrávalo skutečné drama. On si četl moje zprávy. Viděl fotky. Viděl slova, která jsem mu nikdy neřekla. Viděl mě takovou, jakou jsem už dávno nebyla s ním.
A nečekal. Nehádl se. Nevyčítal. Prostě odešel.
Najednou jsem seděla v bytě plném ticha. Bez manžela. Bez lásky z dovolené. Bez iluzí. Marco mi psal, že mu chybím. Že bych za ním mohla přijet. Ale já věděla, že to není skutečný život. Jen krátký únik. Bublina.
Doma mě čekalo peklo. Telefonáty od jeho rodičů. Výčitky. Otázky. Slzy. Kamarádky, které mi říkaly: „No jo, ale cos čekala?“ A já sama se sebou. S pocitem, že jsem všechno zničila. Ne jedním večerem v posteli. Ale tím, že jsem roky utíkala od pravdy.
Neutekla jsem na dovolené od manžela.
Utekla jsem od sebe.
A když jsem se vrátila, čekala mě realita. Bez romantiky, bez moře, bez slunce. Jen prázdný byt, rozpadlé manželství a vědomí, že někdy láska z dovolené není začátek nového života. Je to jen poslední kapitola toho starého, který už dávno umíral.
