Článek
Na sociální síti jsem narazila na svou vlastní fotku. Stejná tvář, stejný úsměv, stejné oči. Jenže ten profil nepatřil mně. A čím víc jsem pátrala, tím víc jsem měla pocit, že někdo žije můj život místo mě.
Stalo se to úplnou náhodou. Projížděla jsem večer Instagram, bezmyšlenkovitě scrollovala a koukala na cizí životy. Dovolené, snídaně, fitka, úsměvy. A pak jsem u jedné fotky ztuhla.
Dívala jsem se sama na sebe.
Nebylo to „něco podobného“. Nebyla to vzdálená podoba. Byla to moje tvář. Stejný nos, stejné rty, stejný tvar obličeje. Dokonce i stejný malý důlek na levé tváři, který mám od dětství.
Jenže to nebyl můj profil.
Jméno cizí. Město jiné. Fotky z míst, kde jsem nikdy nebyla. A přesto… ta holka byla já.
Nejdřív jsem se smála. Říkala jsem si, že to je náhoda. Že existují dvojnice. Že si mozek domýšlí podobnost. Jenže čím déle jsem se dívala, tím víc mi bylo nepříjemně.
Nebyla to jen podoba. Byl to styl. Úsměv. Výrazy. Dokonce i účes, který jsem nosila roky. Jako by někdo okopíroval můj obličej a vložil ho do cizího života.
Začala jsem projíždět její profil.
Měla stovky fotek. S přáteli. S partnerem. Z práce. Z večírků. Z dovolených. Normální život. Jenže ten obličej byl pořád můj. V různých situacích, které jsem nikdy nezažila.
A pak jsem si všimla něčeho horšího.
Některé ty fotky jsem poznávala.
Byly moje.
Ne všechny. Ale pár z nich jsem měla uložené ve starém albu. Fotky z dovolené před lety. Fotka z kavárny. Dokonce jedna z koupelny, kterou jsem kdysi poslala bývalému příteli.
Byly lehce upravené. Oříznuté. S jiným filtrem. Ale byly moje.
Seděla jsem s telefonem v ruce a cítila, jak mi běhá mráz po zádech.
Někdo vzal moje fotky a vytvořil si z nich identitu.
Začala jsem panikařit. Psala jsem jí zprávu. Žádná odpověď. Nahlásila jsem profil. Automatická reakce. Nic se nedělo. Mezitím jsem si všimla, že má partnera, který jí píše veřejně milostné komentáře. Kamarádky, které jí gratulují k narozeninám. Lidi, kteří s ní komunikují, jako by byla skutečná.
A ona byla skutečná.
Jen ne pro mě.
Začala jsem pátrat víc. Našla jsem ji na Facebooku. Na TikToku. Všude stejná tvář. Moje tvář. Jiné jméno. Jiný život. Jiná historie.
Dokonce měla i pracovní profil na LinkedInu. Úplně jiný obor, jiné město, jiná firma. A přesto jsem se dívala na sebe, jak pracuju někde, kde jsem nikdy nebyla zaměstnaná.
Měla jsem pocit, že někdo ukradl kus mé existence.
Nešlo jen o fotky. Šlo o identitu. O tvář. O to, jak mě svět vnímá.
Nejhorší moment přišel, když mi napsal cizí muž. Oslovil mě jménem té druhé. Psala jsem mu, že si mě spletl. Poslal mi screenshot.
Byla to ona. Tedy já. Její profil. Její fotka. Moje tvář.
Ten muž byl její „bývalý přítel“. Myslel si, že jsem se jen přejmenovala.
A v tu chvíli mi to došlo.
Ta žena nebyla moje dvojnice. Nebyla to náhoda. Byl to někdo, kdo si záměrně postavil celý život na mých fotkách. Na cizí identitě. Na obličeji, který nebyl její.
Nevím, kdo to byl. Nikdy jsem nezjistila její skutečné jméno. Profil nakonec po několika týdnech zmizel. Zmizely i všechny účty. Jako by se nikdy nestala.
Ale mně zůstalo něco horšího.
Pocit, že moje tvář už není jen moje.
Že někde na internetu existuje verze mě, kterou nemám pod kontrolou. Která má jiné vztahy, jiné příběhy, jiné vzpomínky. A cizí lidé na ni reagují, milují ji, nenávidí ji, aniž by tušili, že je to lež.
Od té doby mám zvláštní pocit, když se dívám na svoje fotky. Když něco sdílím. Když se někde označím. Jako by už nešlo jen o mě. Jako by si kdokoliv mohl vzít můj obličej a udělat z něj cokoliv.
Našla jsem na internetu svou fotku a nebyla jsem to já.
A poprvé v životě jsem si uvědomila, že v digitálním světě nemusíte přijít o peníze ani o data. Stačí přijít o vlastní tvář. A někdo jiný si z ní může postavit úplně nový život. Bez vašeho souhlasu. Bez vašeho vědomí. A bez možnosti to vzít zpátky.
